204 km ze Sněžky do Prahy

YOLO. Tak se by dal vystihnout poslední víkend. Postupně zjišťuji, že není vůbec špatné vrhnout se občas do něčeho pořádně po hlavě a nepřemýšlet o tom.

Ale pěkně popořadě. Začátkem května se v Brně rozjely běžecké tréninky Reebok Run Crew pod hlavičkou Sanasportu. Ideální příležitost konečně vytáhnout paty z gymu a aspoň jeden den v týdnu běhat. Bonusem k pravidelným setkáním s fajn partou lidí byl i fakt, že po třech absolvovaných tréninzích se běžec zařadil do slosování o startovné a vybavení na štafetový závod ze Sněžky do Prahy.

Nechodilo nás vůbec málo.

Páteční večer se nesl v panice z toho, že určitě nemám vše. Že přece nebudou jen troje běžecké trenky stačit (nakonec stačily jedny, čuně). Že mám málo jídla (4000 kcal 😀). Světe div se, měl jsem toho až moc.

V sobotu po krásných 5,5 h spánku jsme se vydali s rodinkou ještě na společnou snídani (ať na mě mají kdyžtak pěknou vzpomínku #positivemind) a mohli jsme s dalšími třemi závodníky a řidičem pomalu vyrazit. První zastávkou byla Olomouc – doplnili jsme tým o další odvážlivce a vydali se směrem do Pece pod Sněžkou. Cítil jsem se jako Kotek s Mádlem ve Snowboarďácích, když jsme kličkovali po tamních cestách a já měl v očích stejné nadšení.

Cedule PEC, přichází nervozita, drobí mě zima. Ale není to nic, na co bych nebyl z jiných závodů zvyklej. Jsem holt posera. Registrujeme se, zkoušíme trička a na auto lepíme logo výpravy. Vše vlastně tak trochu na punk. Pražský Reebok tým vedle nás vypadá jako parta sehraných závoďáků a taky možná jako silničáři. Kdo ví :D.

Orange Is the New Black
30 °C a ZÍÍÍMA

Ještě pár úsměvu pro fotografa, co s námi celý závod absolvuje. Slibuje fotky pro maminky do alba a nejlepší profilovku na FB v našem životě. Pár členů týmu běžících později zvládá před startem guláš a jednu vychlazenou Plzeň.

Je čas. Na vrcholek míří jen první běžec, za nás kapitán Šimon. Vyfasoval nejkrásnější úsek, ale zároveň úplně nejdelší vzdálenosti ze všech. Poslední zamávání a je fuč.

Přesouváme se na první předávku. Za hodinku přijde má chvíle. Mám pocit, že jsem byl v minulém životě průtokový bojler a i v 30 °C mám zimnici.

Druhá smyčka na tkaničkách, playlist navolen a čekám jen na Šimona. Ten startuje z poslední vlny, eliťácké. Jak jsme se tam dostali do teď nikdo netuší. Je nás v ní jen 5 a on i přes neskutečné tempo dobíhá jako předposlední.

Beru čip a hrnu to do kopce. Po pěti minutách nekončí, na rozdíl od mých sil. Konečně vrcholek. Mířím po vyšlapaném poli. Což je podle absence trasy na hodinkách špatný nápad. Musím se vracet. Naštěstí jen pár set metrů. Nabírám správný směr a s ním chytám i tempo.

Nové boty se mi odvděčují puchýřem ve chvíli, kdy předbíhám slečnu z jiného týmu. Povzbuzuji ji, že už je to jen kousek, ale evidentně jí došla energie. Ta opouští v následném kopci i mě. Beru to jako crossfit, stanovuji si pauzu na chůzi a po ní to zase nakopávám.

Na stanoviště dobíhám kompletně mokrej, bez dechu, ale s několika týmy za zády. Skvělý. Píšu domů, že žiju a užívám si první pořádné jídlo dne.

S každou další předávkou je větší a větší tma. Snažím se spát, ale se zastávkou každých 40 min a vypravováním jiných členů týmu to moc nejde. Místo toho nakonec vyhlížím Klárku na konci jejího úseku, ať nejde poslední metry sama. Při čekání přichází dejá vu a začínám se cítit stejně jako před prvním startem. Po ní totiž nastupuje rychlík Šimon a hned za ním zase já.

Vesta, čelovka, reflexní pásky, telefon a můžu. Předávka těsně před jiným týmem. Doufám, že poběžíme spolu, ale poměrně rychle se světlo za mnou zmenšuje a já mu utíkám. Vybíhám za město do části úseku, ze kterého mám největší obavu.

Vím, že tohle bude nejnáročnější místo. Nic moc nejde vidět a jsem tady jen já a mé myšlenky. Chvilku myslím na Zuzku, pak na dovolenou, kam se chystáme, a nakonec skončím u sebe. Píchá mě na boku u krkavice. Hlavou mi šrotují všechny příznaky nemocí, o kterých jsem za posledních 5 let Zuzčina studia slyšel.

Je to jen problém s krční páteří, který se mi opakuje, je to tohle, nebo to nakonec bude ucpávající se tepna sraženinou? „Logicky“ vybírám poslední možnost. Tep mi vystřelí až ke hvězdám, které jsou tak nádherně vidět. Běží mi myšlenky co dál. Zpomaluji, vyklidňuji se a po chvíli běžím, jako by se nic nestalo.

Konečně vidím světla města a po pár dalších krocích předávám. Konec. Zvládl jsem to. Tempo se snížilo, ale celkově se držím.

Asi tak 30 min než se najím a někdo mi zalije nohy do betonu :D. Přichází první cestování časem. Po jednom mrknutí se ptám ostatních, jestli bychom náhodou neměli přejet dál, ať stihneme další předávku. Půlka lidí se směje se slovy, že jsme dávno přejeli. WTF? Jak a kdy se to stalo? :-O

Tenhle šlofík byl evidentně hodně dobrej. Klárka míří na svoji předávku za východu slunce (tohle ji závidím) a je o dost víc fresh než se cítím já (a tohle ještě trochu víc 😀).

Ani za dvě hodiny se nedávám dohromady a na předávku jdu s křečemi v břiše, návalem na zvracení a zimnicí. Tenhle kus bude bolet. Nejdelší úsek a téměř celá trasa po sluníčku.

První dva kiláky klusám znovu sám, obtíže se přesouvají níže a kolenu už se moc nechce. Naštěstí ve chvíli, kdy se vracím k Labi, jde vidět několik desítek běžců vepředu. Tempo 4:50 držím a přes pár z nich se dostávám. Těsně za hranicí sedmého kilometru přišel stop stav.

Propadám se o 30 s na km a mám pocit, že už nejde ani o běh. Většina běžců střídavě jde a beží. Zhruba míli před koncem doháním klučinu, říkám mu pojď, už jenom kousek. Chytá se a bok po boku míříme ke konci úseku.

Yeah. Mám to.

Posledních 5 předávek a jsme v cíli. Všichni z týmu trpí. To horko je neskutečné, ale i tak makají, abychom splnili alespoň časový limit závodu.

Na posledním úseku se loučíme s Markét, která bude finišovat v Tróji. Do cíle máme doběhnout společně a užít si to. No to asi ne. Dělíme se na skupinky, většina běží jako rozpadající se zombie. Konec. Zvládli jsme to. Medaile, pár slov do mikrofonu a hurá na guláš. Nebo spíš jeho parodii.

Nevadí, dobrá nálada nás neopouští a čekáme na vyhlášení. Podle online výsledků jsme na devátém místě celkově. Systém ovšem neumí rozlišit, jestli se jedná o tým mužský, ženský nebo mix.

Vyhlášení. Třetí místo – skupinka, která je o hodinu pomalejší. Druhé, další kousek před nimi. První a vyhlášení týmu, co doběhl o 30 min později? Kde je chyba? Řešíme to s organizátory. Ti se o tom nechtějí moc bavit, ale po vyjasnění chaosu uznávají chybu.

Jsme PRVNÍ! Neskutečné. Téměř před 24 hodinami jsme se ještě vůbec neznali a během té doby se z nás stal tým, který skvěle makal. Díky parto, bylo to boží!

P.S.: cesta zpátky do Olomouce a následně do Brna už boží nebyla. Trpěli jsme všichni.

P.P.S.: na závodě zbývá hodně věcí ke zlepšení. Značení byla fakt bída. Nebýt mapy v hodinkách, tak bloudím ještě dnes. Absence jakéhokoliv hygienického zázemí taky nepotěší. Není potřeba ho mít na každé zastávce, ale aspoň 3x za 20 úseků by nám zpříjemnilo běh. A ten guláš, ten byl fakt komickej. Toť vše. Zážitek ze štafety ale zůstává skvělej :).

Napsat komentář