Bikini fitness a já

V listopadu 2014 jsem si odbyla svou první závodní zkušenost. Celý ten kolotoč za sebou zanechal tolik skvělých zážitků, že mám potřebu se k tomu všemu alespoň ještě jednou vrátit. 


Ty dva víkendy (a nejen ty) pro mě znamenaly mnohem víc, než jen ukázat na pódiu, co jsem si tak pracně vydřela. Především díky našemu týmu, který spíš než jen sportovní oddíl funguje jako kruh přátel, kteří se podporují (a vymýšlejí hovadiny), to bylo období, na které budu vždycky ráda vzpomínat.


Pokud vám následující text spíše než blogerský článek bude připomínat komentované fotoalbum, možná nebudete daleko od pravdy 😀

Ale vezměme to pěkně popořádku.

Někdy na konci srpna 2014 jsem kontaktovala Luboše Koumala, brněnského trenéra a taky „duchovního otce“ SK Moog Brno, a začala se pod jeho vedením připravovat na podzimní kondiční závody. Jedná se o každoroční seriál soutěží určených především pro začínající závodníky.

Čas plynul, já jsem se kontinuálně zmenšovala, až se přiblížil listopad a s ním i kondičáky.



Grand Prix Ostrava

První závody se odehrály 15.11.2014 ve správně undergroundovém prostředí ostravské Rock&Roll Garage.

První vrstvy čokoládového makeupu už jsou na místě.

Trenér Luboš a jeho Hlučínský koláč. Provokatér.

Dorazili jsme s dostatečným předstihem (haha, to jsme si možná mysleli, hlavní pravidlo závodů je, že se nikdy nic nestíhá), povybalovali věci v improvizované šatně a vyrazili na prezentaci.

Plavky na sebe, boty do ruky, nechat se změřit, vylosovat si číslo, usmát se na rozhodčí, zaplatit startovné… 

Spousta nervozity, spěch, všude obnažená těla.

Kategorie bikin zpravidla startuje až v pozdější části závodů (aby přítomní pánové vydrželi až do odpoledne), ale přišlo mi, že žádná časová rezerva není dost velká.

Na kůži postupně přistály 2 vrstvy kulturistické barvy.
Tmavě hnědá pěnovitá věc, moc to nevoní, nanáší se to houbičkou a válečkem. Tom se během těch dvou víkendů stal mistrem natěračem, dost ho to chytlo (barva se musí nanést prakticky do všech záhybů těla, takže to i chápu).

Nalepit řasy. Upravit plavky. Namalovat. Načesat, natupírovat, nalakovat vlasy. Navléct náramky, prstýnek, náušnice. Připevnit číslo. Průběžně se ládovat rýží. Nohy nahoru, aby z toho věčného stání nenatíkaly (a že mně se to stává rádo a rychle).

Basmati s kari a fazolkama, s mou modrou moc neladila.

Pekelně nervózní jsem mou věčnou podporu Káju informovala o situaci cca každé 2min.

A pak už jsem byla prostě jenom nervní jak pes.

V šatně pánské se (až na ty řasy) odehrávaly činnosti velmi podobné – našemu dorostenci Šimonovi a „bikináři“ Blážovi asistoval Luboš i s „týmovou manažerkou“ Martinkou – která je anděl zachraňující jakoukoli krizovou situaci.

Blbinky, blbinky.

Bláža a jenom největší fanynka Olča, taktéž nepostradatelná součást týmu 🙂

V zákulisí jsem narazila na spoustu známých – konečně jsme se osobně setkaly s Verčou Wisiorkovou (byla absolutně nádherná a měla si domů odnést zlato, říkala jsem to tehdy, říkám to teď :P) a od Míši Kopřivíkové (která se chystá na příští rok, další vysoká bikina, moc jí fandím) jsem dostala velké Toblerone, což mi udělalo neskutečnou radost 🙂


První šel na řadu Šíma mezi dorostenci do 18let. Ve svých šestnácti tam byl nejmladší a zaválel! Fandili jsem jak šílení 🙂

Bláža mezi „fyzíkáři“ dominoval nejen svým uvolněným postojem a projevem (chudák se neumí usmívat, tak mu to bylo zakázáno), ale i rozměry, a po právu vybojoval zlatou hned první závodní den.

Já jsem mezitím byla už jakžtakž ready, vyklepaná jak ratlík a chtěla to mít hlavně za sebou.

A pak konečně přišla hodina H.
Hned druhá v pořadí jsem nastupovala na pódium v kategorii bikiny fitness nad 165cm. Do toho zářivého světla, před nekonečný dav lidí v čele s 5 přísně vyhlížejícími porotci. Nohy se mi klepaly tak, že jsem to na těch 12cm jehlových podpatcích málem neustála.


Luboš s jeho klasickým ledovým klidem mi před nástupem špital ještě poslední uklidňující slova, ale vůbec jsem nevnímala. 

Co se dělo na těch prknech si nepamatuju vůbec :D. Takový neskutečný nerv. Prý jsem vypadala v pohodě. Hahahahaha. Nemít pózování milionkrát nacvičené, nepředvedu tam nic. Nevěděla jsem ani, jak se jmenuju. Číslo jsem naštěstí nezapomněla, takže při vyvolávání jsem ke svému údivu zareagovala a šla se kroutit mezi vybrané holky dopředu.

Teď omluvte další dávku nostalgického narcismu – fotky z pódia (když už nemám žádné vzpomínky:D).

S nádhernou lifterkou Evičkou

Celý den byl neskutečne vyčerpávající (a úžasný!), jenže sobotou to samozřejmě nekončilo. Jako tým jsme přespali na studentských kolejích v Ostravě, kde mě Tomík umyl, rozčesal, převlekl do pyžama a uložil. Usnula jsem někdy v průběhu toho procesu.

Barva. Barva všude.

Probudila jsem se po cca 10h nejtvrdšího spánku v životě, na telefonu už blikala sms od trenéra, ať pošlu fotku ranní formy.

To jsem udělala prakticky hned po vyškrábání z postele.

Ještě předtím, než se mi objevily oči (ráno je tak první půlhodinu nemívám).

Byli jste varováni.

V pozadí už chladnou vločky v horké vodě se skořicí, mňamka 😀

Rychle natřít barvou (Tom jel jako stroj :D), posnídat za pochodu, sbalit se a vyrazili jsme směr Krnov.

Racia, racia všude.

Grand Prix Jalex Krnov

Tam se opakoval rituál předchozího dne – prezentace, vlasy, řasy, plavky, šperky, doladit barvu… nutno říct, že vše probíhalo v o dost větším klidu 🙂

Šatna byla tak malinká, až se to nechtělo věřit. Nohy jsme odkládaly, kam se dalo, občas někdo někomu stoupl na vlasy, já jsem všude drobila racia…

Paní bodyfitnesska nemá holý zadek, jenom skoro.

   

Nervy ustoupily a já si to konečně začala naplno užívat 🙂

Klid z duše se trochu ztratil, když nás zavolali na pódium cca o 30min dřív, než bylo v plánu. Barva nebyla zdaleka dokonalá, nohy se zase začly trochu klepat, fleky od oleje vůbec nestačily doschnout… 


Ale mně to nemohlo být víc jedno, přijela jsem si to užít, ukázat, jak jsem poslední měsíce tvrdě dřela, že si zasloužím tam stát, předvést, co je ve mně a co dokážu. Byl to prostě neskutečnej zážitek 🙂

   

Forma a prezentace o několik tříd výš než předchozí den a umístění horší… Ale na medaile se nehrálo 🙂 

Celý ten víkend pro mě znamenal tak strašně moc – završila jsem více než tříměsíční dietní úsilí a předvedla to makání ve fitku za posledních pár let.
Překonala jsem sama sebe, když jsem v titěrných plavečkách předstoupila před desítky lidí. Navíc na jehlových podpatcích vysokých jak stožár a v pózách, o jakých by se mi ještě před půl rokem ani nesnilo.
Potkala jsem se osobně se skvělými lidmi, které jsem do té doby měla možnost poznat jen virtuálně.
Byla jsem tu pro tým a tým tu byl pro mě, aby mě podpořil, podržel, uklidnil a po závodech se podělil o domácí buchty a zákusky :D.


Zažili jsme s Tomem co asi málokterý pár, a i když jsem měla původně strach, aby nám ta náročná příprava neublížila, neskutečně nás to stmelilo. Jsem strašně vděčná, že to vše absolvoval se mnou, byl prostě skvělý 🙂

Celé to byl tak silný zážitek, že už dost možná jen plácám páté přes deváté 😀
Gratuluji všem, co zvládli dočíst až sem. Tolik dojmů se těžko vyjadřuje v pár větách.

Grand Prix Jalex Krnov ale nebyly poslední závody toho podzimu, proto se příště ještě podíváme na brněnský Smartlabs cup, psa v soukromé šatně, čůrání do kelímku, domácí cheesecake velikosti lidské hlavy, levitujícího miniSpidermana a taky na trochu jiné pózování a vlastně úplně jinou kategorii 🙂

Napsat komentář