Co mě naučila terapie

Je tomu něco přes rok a půl, co mě a spoustu dalších lidí, potkala zlá špatná věc, která se neměla stát. Najednou se všechny stresy ze zkoušek a každodenní „problémy“ ukázaly jako naprosto směšné ve srovnání s rodinnou tragédií, která člověka zasáhne tak, jak si nikdy nedokázal ani představit.

Ale protože jsem silná holka a vždycky jsem všecko zvládla a zvládnu, rozhodla jsem se zatnout ty své už 1000x zatnuté zuby pevněji než kdy předtím a nějak pokračovat se životem. Co taky jiného zbývalo, že :).

Měsíce plynuly, já se s pomocí Toma i těch málo kamarádů, co věděli, dostala do stabilizovaného stavu, a bylo mi vlastně docela dobře. Jedním z mnoha předmětů čtvrtého ročníku na medicíně byla i Psychologie a psychosomatika a já se vlastně poprvé víc dozvěděla o tom, jak může nedořešené trauma občas zamávat se zdravím, a co může a umí psycholog. Sebrala jsem všechny síly a odvahy a po semináři došla za vyučujícím s tím, že bych si možná chtěla s někým o pár věcech povykládat.

A tak tomu bude zítra rok, co chodím na psychoterapii.

Za tu dobu jsem zjistila a naučila se spoustu nových věcí. Třeba:

Mluvit o svých emocích a pocitech

Netušila jsem, že se to může. Že je v pořádku přiznat slabost, bolest, strach. Přišlo mi to zakázané a hlavně nebezpečné, odhalovat někomu to citlivé uvnitř.
Ale víte co? Ono je úplně OK mluvit o nepříjemných věcech nebo si třeba pobrečet s kamarádem. Protože „mí lidé“ mě za to neodmítnou, naopak. Za posledních 12 měsíců jsem spoustu nových vztahů navázala a ty stávající prohloubila. A je to boží.

Že lidé se mohou měnit. Když chtějí.

Za ten rok se v naší rodině změnilo 1000 věcí. Všechny k lepšímu. Komunikace, chování, vztahy. Přijde mi to neuvěřitelné a nepřestanu za to být vděčná. Nemůžu samozřejmě tvrdit, že za to vděčím terapii a tím pádem se neskromně chvástat, že je to moje zásluha. Ale ten prvotní impuls dělat věci jinak možná vyšel z mé strany. Co následovalo byla hromada tvrdé, nelehké práce, kterou mojí nejdražší lidi zvládli, protože jim to stálo za to.

Být na sebe pyšná

Dovolit si vidět, že existují věci, ve kterých jsem dobrá.
Nebát se to říct: „Jsem dobrá.“ „Něco mi jde.“
Vždycky jsem byla zvyklá vidět na sobě hlavně chyby. Brala jsem jako samozřejmost, že jsem ta, co není hezká, na medicíně pak i ta, co není chytrá. Ta, co neumí mluvit před lidmi, ta, co není společenská, sympatická, talentovaná nebo něčím zajímavá.
Pomalu ale jistě se učím být hrdá na svoje úspěchy a tohle všechno tak nějak nechávat za sebou :).

Otevřenosti

Zjišťuju, že být prostě je úplně v pořádku. Že je to dost.
Dřív jsem se při kontaktu s cizími lidmi snažila nějak „vypadat“, prezentovat se určitým způsobem, snažit se působit sebevědomě, schopně, možná o trochu lepší než jaká jsem.
Dnes už to mám trochu jinak. Nebojím se ukázat druhému v úplné „nahotě“ – říkat přesně to, co si myslím a přesně tak, jak si to myslím. Protože světe div se, nejen, že je to totálně osvobozující, ale ono se to vyplácí.
Prostě ber mě jaká jsem, nebo nech být ;).

Samozřejmě mi terapie pomohla lépe se srovnat s tím, co se tehdy stalo.

Uvědomit si, co vlastně cítím. Že je to tak v pořádku, že to nikdy nepřestane bolet, ale že můžu dál žít bez strachu, že by mě minulost jednou „dohnala“ a kousla do mého psychického zadku.
Paradoxní je, že se tenhle vlastně hlavní „požadavek“, který jsem na psychoterapii měla, totálně ztrácí ve všech ostatních super věcech, které jsem na téhle cestě získala :).

Nestydět se za své ambice. Vědět, že mířit výš je v pořádku.

Že je OK chtít od života fakt hodně a nezůstávat šedá myška v koutku. Že je OK chtít být úspěšná. Něco změnit. Něco předat. Vytvářet. Stát se jednou dobrým lékařem. Nespokojit se s průměrem, když na sobě chci pracovat, učit se od těch nejlepších. Zůstat ambiciózním optimistou s naivními ideály :).

 

Tam, kde jsem dneska, bych možná došla i sama (a možná taky ne 😛), ale určitě by to netrvalo jenom rok.
Nemyslím si, že je psychoterapie nějakým kouzelným klíčem a řešením na všechno. A často přináší spoustu bolesti, boje sám se sebou, slz a nekonečné práce.

Nevím, jestli tenhle článek někomu k něčemu bude. Jestli to někoho zajímá.
Ale přišlo mi důležité ho napsat.
Nepřipadám si jako blázen. Nemyslím si, že jsem nemocná, rozbitá nebo nějakým způsobem nenormální.
Naopak si přijdu dost často vyrovnanější než spousta lidí kolem mě. Šťastnější. Spokojenější. Otevřenější a upřímnější.
A ejhle. I tak chodím na terapii.

Už jsem mluvila s několika lidmi, kteří se báli a styděli k psychologovi jít, právě kvůli nálepce, kterou společnost sundává jen velmi pozvolna a opatrně. Přitom může člověk tolik získat a vlastně nemá co ztratit.
Starat se o své duševní zdraví stejně jako o to tělesné by nemělo být ostuda, naopak.

Chodím na terapii a jsem na to pyšná :).

K sepsání těchto slov mě inspirovala Leni Kršová. Děkuju za to.

27 Comment

  1. Lukas says: Odpovědět

    Zajimavy pohled na vec, v Americe docela bezna vec, tam ma snad kazdy sveho psychologa a u nas…? Jedine pokud je vase diagnoza opravdu magor nebo tak, pritom s uzkosti nebo nejakym vyhorenim apod. by bylo dobre si nechat poradit odbornikem… u me bych potreboval nejakeho motivatora, co by mi rekl, jak dal se zivotem, abych se nebal delat kroky do neznama… coz me vede k poznatku – mam strach z neznameneho, i z prkotin rekl bych, stresuji me bezne cinnosti zivota, ne nejak mozna viditelne, az na poceni :D, ale vlastne vsechno si nejdriv prehravam, co by se mohlo stat… s tim by psychoterapie pomoct mohla?!

    1. Michaela says: Odpovědět

      Ahoj Lukáši, dovolím si tady odpovědět – určitě pomohla…Mám podobnou zkušenost, začala jsem docházet ke klinické psycholožce – ne proto, že bych prožila nějaké trauma, ale zkrátka proto, že jsem se cítila v mnoha oblastech tak nějak zaseknutá, nespokojená…a protože si myslím, že je škoda neprožít život tak, abychom se cítili šťastní a naplnění. No a dopadlo to tak, že paní psycholožka mě navedla na dráhu koučinku, kterému jsem se začala věnovat profesionálně. Koučink je dnes hodně trendy a popravdě se za tím schovává kde co, ale víte – ono je to vlastně asi trošku jedno, jak to pojmenujeme, důležité je podle mě najít si to, co Vám sedí a kde vidíte, že Vás to posouvá někam, kde je Vám lépe. Někomu pomůže víra a modlitba, někdo se inspiruje u šamanů, někdo vědomě pracuje se svou myslí dle určitých technik…pomalu docházím k tomu, že nemusím vše přesně pojmenovat a oštítkovat, ale zkrátka nestačím žasnout, co vše objevuji a jak úžasné to je. Držím palce! 🙂 Míša

    2. Zuz says: Odpovědět

      Psycholog určitě pomoct může, já na tvém místě bych to minimálně zkusila, nemáš co ztratit :).
      Jak píše Míša, s osobním rozvojem může pomoct i kouč, jen bych byla velmi opatrná při výběru, kvalita koučů je velmi různá, u psychoterapeuta se člověk tolik obávat nemusí.

  2. Simona says: Odpovědět

    Ahoj, som veľmi rada, za to, že si napísala tento článok aj za celú tvoju prácu na sociálnych médiach za destigmatizáciu terapie a psychických chorôb. Robíš veľmi dôležitú prácu a ja veľmi dúfam, že to aspoň trošku pomôže ukázať ľudom aké je to všetko vlastne… normálne 🙂
    Raz som čítala veľmi pekné vysvetlenie princípu terapie. Nie je len pre „pokazených“ ľudí. Nikto z nás sa nerodí s všeobecnou znalosťou ako žiť, ako rozumieť vlastnej mysli a ako s ňou pracovať tak, aby sme z nej vyťažili hlavne to dobré pre seba. Terapeut nám môže pomôcť porozumieť čo sa to deje v našich hlavách, že naše myšlienky vôbec nie sú zlé a ozaj si aj my zaslúžime pozornosť, nie len naše okolie. Je to ako malé vodítko vo svete našej psychiky, ktorej nie vždy úplne rozumieme. Samozrejme, dá sa to zvládnuť aj bez nej, ale ak sa pre ňu rozhodneme, mali by sme to považovať za našu cnosť, nie hanbu, presne ako v tvojej poslednej vete.:)

    1. Zuz says: Odpovědět

      Nemám komentář – krásně řečeno, díky za to!

  3. Andrea says: Odpovědět

    krásně napsaný článek Zuzi 🙂 opravdu to u nás v Česku je stále tak, že kdo chodí k psychologovi tak není v pořádku, dokonce to tak je i v mém blízkém okolí. Když byl mojí mamce doporučen psycholog po smrtí jejího táty a špatně to nesla tak s tím dlouho bojovala než k němu nakonec došla. Když jsem já měla nějaké nutkání k němu zajít, protože jsem věděla že u mě něco není v pořádku tak mi říkali, že proč bych tam měla jako chodit že je to zbytečné atd. Přemluvili mě… dokonce jsem se i styděla za to že bych něco takového potřebovala. Možná přeci jen udělám ten krok a začnu se o sebe starat více a psychoterapii zkusím. A hlavně teď po přečtení tvého článku jsem k tomu nakloněná ještě více 🙂 Přeci jen psychika člověka je stejně důležitá jako fyzické zdraví 🙂

    1. Zuz says: Odpovědět

      V posledním týdnu jsem se s tímhle pohledem potkala často. Nemělo by to tak být, to víme obě. Tak snad článek aspoň trochu přispěje k tomu, aby se věci měnily. A já vím, že to lepší bude 🙂

  4. Týnka says: Odpovědět

    V naší republice to lidé pořád vidí jako něco špatného, ale opak je pravdou.
    Také chodím na terapii a jsem za ni neskutečně vděčná. Nechtěla jsem si připustit problém, ale když jsem začala chodit na terapii a najednou jsem díky sezením viděla věci i z jiného pohledu. Máš pravdu, že občas přináší spoustu bolesti, ale také přináší nový nadhled, osvobozující pocit a nové poznatky.
    Jak hezky píšeš podle názoru lidí bys měla být nemocná, rozbitá nebo nějak narušená, jenže právě tihle lidí se trápí. Žijí tím, co si o nich budou myslet ostatní a tak nikdy nebudou žít svůj vlastní život. Jak chceš žít svůj vlastní život, když první co Tě napadne je otázky „co si myslí ostatní?“… Ať si myslí co chtějí, za mě má terapie jasné ANO 🙂 protože se chci na svět usmívat, užívat si každého dne s radostí a věřit svým možná naivním ideálům 🙂

    1. Zuz says: Odpovědět

      Pro mě terapie znamená spoustu věcí, ale snad nejvíc nově nabytý pocit svobody. Přesně jak to popisuješ ty. Díky za reakci 🙂

  5. Alena says: Odpovědět

    Ahoj 🙂 díky moc za článek! Navštěvovat psychologa má stopro něco do sebe, ale například já osobně jsem to měla trošku jinak … pár let zpátky se mi stala dost nepříjemná věc (víceméně to nejhorší, co se ženě může stát) a v tu chvíli jsem si nedokázala představit, že bych si tu danou situaci měla znovu přehrávat v hlavě a někomu o tom říkat. Dostala jsem se z toho s pomocí mých pár přátel a mamky, skoro všichni mi doporučovali navštívit odborníka, ale to se v tu chvíli absolutně nedalo.
    Taky mi přijde celkem smutné, že skoro všichni úspěšní lidé (ať už v práci, v životě obecně nebo co mají tzv. „v hlavě“ a ne jen pusu plnou výmluv si v životě prošli nějakou tragédií. Neházím všechny lidi do jednoho pytle, ale jak říkám, je smutné, že se ti musí něco stát, aby jsi získala ten „správný mindset“. Jak říkám, neházím všechny do jednoho pytle, ale poslední dobou se o tom přesvědčuji čím dál víc (kde je vůle, tam je cesta).

    1. Zuz says: Odpovědět

      Každému bude sedět něco jiného a tak je to podle mě v pořádku. Hlavní zůstává, jestli je člověk v životě šťastný nebo alespoň na dobré cestě k tomu :).
      Jestli je velké trápení nutné k nějakému osobnímu rozvoji a růstu, to nevím. Já sama jsem ztratila strašně moc, ale snažím se orientovat víc na to něco, co jsem třeba získala a odnesla si.
      Díky za koment 🙂

      1. Alena says: Odpovědět

        Nemyslela jsem to tak, že by bylo k osobnímu rozvoji nutné, ale že ze zkušenosti pozoruju, že lidi, kteří si v životě ještě ničím moc neprošli nejsou na tom tak, jak ti, co k té duševní pohodě museli dojít skrz nějakou tragédii. Ono je to logické, ale trošku smutné. Jinak z každé situace si odnést pouze to pozitivní a co tě nezabije, to tě posílí, s tím naprosto souhlasím a všechno zlé je k něčemu dobré 🙂
        PS: moc fandím ve všem, co děláš … má to smysl a jednou dokážeš velké věci 🙂

  6. Veronika says: Odpovědět

    Je skvělé, že o tom dovedeš mluvit takhle otevřeně a přesně o tom to je – nebát se ukázat své pravé já 🙂 kolikrát už jsem nad Tebou přemýšlela, jakto, že působíš tak vyrovnaně a spokojeně i pod náporem studijních a ostatních povinností 😀 tak už mi to do sebe zapadá 🙂 Já jsem taky strávila desítky hodin (možná i dní) u psycholožky a určitě bych nebyla tam, kde jsem dnes… jsem se sebou spokojená a asertivní, umím se svými problémy pracovat líp než dřív (mým problémem byla hlavně nadměrná sebekritika, skoro až sebenenávist)… Vykecat se s kamarádkou u kafe má sice něco do sebe, ale vyslechnout si postřehy od někoho „nezaujatého“ může odhalit něco, co třeba kamarádka nevidí…
    Na to konto jsem začala docházet do centra za lidmi s duševním onemocněním jako dobrovolník a i tím jsem otevřela oči lidem kolem sebe… jejich zvědavost je motivovala se mě ptát a já tak mohla dál šířit pravdivé informace, nikoli nenávistné vlastnosti, které připisují média.. často jsem se setkala s dotazy, jestli jsem se nebála, že mi ti schizofrenici ublíží, což mě opravdu překvapilo… ti lidé jsou neskutečně fajn a u některých skoro nejde poznat, jaký mají problém… díky za skvělý článek, destigmatizace je neskutečně důležitá a ukázat, že k psychologovi chodí i normální lidé je přesně to, co společnost může postavit na nohy!

    1. Zuz says: Odpovědět

      A díky za to, co děláš ty! 🙂 Zvlášť v kontaktu s duševní nemocí je neznalost hlavní a často jedinou příčinou strachu. A právě proto je o tom potřeba mluvit :).

  7. Kristýna says: Odpovědět

    Dovolím si reagovat a doufám, že to nebude nějak moc extra dlouhé…Nabíjiš mě, nabíjí mě to číst, protože je ve mně spoustu věcí ve kterých se stále plácám, se kterými si nevím rady… Má první velká zkušenost s psychoterapií a psychology byla ve stacionáři (dříve pouze jako „pozorovatel“, kdy jsem se snažila od dětství dostat mamku ze sraček- lepší slovo mě nenapadlo….), nebyla jiná možnost, nebyla jsem schopna ráno vstát a fungovat, plnit základní povinnosti (které musím dohánět teď)…. Byla jsem ve stavu, že už mi bylo vše jedno, jizvy na ruce mi to připomínají doteď, ale jsem ráda, že jsem tam těch 6 týdnů strávila – je to první krok, je to začátek, ale vidím, že to mělo smysl… Strašně mě mrzí, že dnes v 21. století je pohled na duševní problémy a onemocnění úplně jiný, zcestný, než třeba na zlomenou nohu…
    Vyrůstala jsem v prostředí, kdy jsem nemohla myslet na sebe – sledovala jsem jak se mamka ničí a já se o ní měla starat – z toho prý mám sebedestruktivní sklony, odpor k sobě, který byl umocněn další událostí v pubertě… Jsem ve „fázi“ uvědomování si těch věcí a souvislostí, ani zdaleka neumím říct o sobě nějaké fajn slovo a stále mám dny, kdy to na mě prostě padne, ale vím, že to jde… Díky psychoterapii, psychiatrii :-)…
    Omlouvám se, ale měla jsem nějakou potřebu se tu vykecat 😀 😀

    1. Zuz says: Odpovědět

      Nevidím důvod se omlouvat ;). Terapie a práce na sobě není sranda. Hrabat se ve starých ránách a probírat se vlastními chybami a slabostmi chce pořádnou porci odvahy, takže člověk, co do toho jde, by na sebe, dle mého názoru, měl být hlavně pyšný.
      Ale však to už jsme si říkaly 🙂
      Dík.

      1. Kristýna says: Odpovědět

        Děkuji moc, teď když to po sobě čtu, tak jsem asi měla zrovna nějakou slabší chvilku :-D.
        Věřím, že přijde chvíle, kdy na sebe budu pyšná :-).

  8. Noa says: Odpovědět

    Na jednu stranu je tohle tvé přiznání překvapující ( přesně kvůli těch stereotypů, jako ze jsi úspěšná, skvělá a schopná…) na druhou stranu dává smysl že jsi taková částečně i kvůli psychoterapii. Sama mám par traumat a moje Spřízněná duše a kamarádka ještě víc. Jenže zatímco já jsem je s psychologem řešila, ona se bojí za ním jít, protože část jejich zážitků je poněkud kriminální povahy. Ano, z té špatné strany. Velmi lituje, snaží se o změnu, ale obavám se že bez odborné pomoci nemá šanci. Nevíš jak je to s udržováním takových tajemství u psychologů? Případně neznáš někoho konkrétního kdo by pomohl? Mám ji moc ráda a nechci aby se trápila…
    každopádně moc děkuju za sdílení tvého příběhu a zkušeností, jsi velkou inspirací 🙂

    1. Zuz says: Odpovědět

      Mám za to, že to bude jako s lékařským tajemstvím, ale vzdělaná v tomto nejsem, takže nezbývá než poptat se a pogooglit. To samé platí i pro hledání odborníka – poohlédnout se po okolí, obvolat, zjišťovat :).

  9. Noa says: Odpovědět

    PS. Kamarádka je z Brna

  10. Markéta says: Odpovědět

    Zuzi a jak zjistím, jestli ten psychoterapeut je opravdu ok? Bojím se, aby mi spíš neublížil :-/ Nevím, jestli to tady už nezaznělo, ale máš nějaké kontakty na prověřené matadory?
    Díky moc za článek :-*

    1. Zuz says: Odpovědět

      Ne každému psychoterapie výrazně pomůže a existuje i určité procento lidí, kteří si po ní mohou cítit hůř – to je ale mizivé. Sama kontakty nemám, tolik se v tom nepohybuju, takže nezbývá než poohlédnout se po okolí, googlit a volat.
      Je dobré zkontrolovat, že má psychoterapeut hotový některý psychoterapeutický výcvik (ale to má 99%) z nich.

  11. Petra says: Odpovědět

    Ahojte, jsem překvapená, kolik lidí tady pod článkem píše, že mají s terapiemi zkušenost. Taky chodím – rok po státnicích se mi pořád vrací pocity stresu, který jsem při učení, psaní diplomky, seminárek a práci na plný úvazek cítila konstantně. Tělo si na něho jaksi zvyklo a cítím ho často ve chvílích, kdy mám jinak pohodu. Říkala jsem si, že to časem odezní samo, začala jsem s jógou, pozitivními afirmacemi, hlubokým dýcháním, meditacemi apod. Pak mi ale kamarád studující psychologii řekl, že svého terapeuta by měl mít každý, a to byl pro mě impulz. Rozhodlo i to, že jsem se dozvěděla, že péči může hradit pojišťovna – jenom mě překvapilo, že to nevěděla moje obvoďačka a musela jsem si sama říct, co po ní vlastně chci předepsat 🙂

    1. Jana says: Odpovědět

      Ahoj,
      mohla bych se zeptat na možnost proplácení terapie pojišťovnou? Myslím, že bych psychoterapii dost potřebovala, ale bohužel si jí ze studentských peněz nemůžu dovolit a moji rodiče patří k těm, co si myslí, že k psychologovi patří blázni a ja jsem schopná to zvládnout sama. Děkuji za odpověď 🙂

      1. Zuz says: Odpovědět

        Někteří psychoterapeuti mají smlouvy s pojišťovnou, jiní ne. Neříká to nic o jejich odbornosti nebo kvalitě, spíš se může lišit čekací doba. Takže zkus pogooglit někoho v okolí a poptat se 🙂

      2. Petra says: Odpovědět

        U mě to fungovalo tak, že jsem došla za obvoďačkou, řekla jsem jí o pocitu stresu a občasných úzkostech. Prohlídla mě, dívala se na krevní výsledky, co mi nedávno dělala a mám pocit, že to chtěla řešit přes nějaké vitamíny. Než řekla verdikt, sama jsem se jí zeptala na možnost terapie, že mi to doporučil kamarád, co to studuje. Doktorka mi řekla, že si není jistá, jestli to pojišťovna opravdu proplácí, ale když chci, žádanku mi napsat může, dál ať si najdu psychoterapeuta sama. Co jsem se dočetla na netu, chce to najít klinického psychologa (ti mají smlouvy s pojišťovnami, ale nevím, jestli všichni). Já jsem teda dostala přímo tip na terapeutku od toho kamaráda psychologa.

    2. Zuz says: Odpovědět

      Co popisuješ je podle mě dost častá věc – zvlášť my medici si ty naše stresy často „užíváme“ déle, než jsme museli. Občas je ta zátěž fakt velká.
      Dobře, že jsi našla pomoc :). Někomu se to může zdát jako banalita, ale já si dobře pamatuju, jak dokáže dlouhodobá zátěž zamávat zdravím…
      Ať se daří 🙂

Napsat komentář