Co šesťák na medicíně dal a vzal

3 dny po státnici z Interny se balím do deky a ťukám tenhle text. Na hodinách svítí 3:34. Samozřejmě. Takhle jsem tu totiž sedávala každé ráno, obklopená papíry, EKG křivkami a knihami a hlavě bude ještě chvíli trvat, než si zvykne na „život po“.

Když jsem stála na prahu toho mýtického šesťáku, hlavou mi běželý různé věci. Tolik lidí říkalo, ať se připravíme, že je to peklo. Že je to dlouhé, bolavé, těžké a zdánlivě nekonečné. Neměla jsem obavy, že bych 5 lékařských státnic nějak nezvládla. Přece už jen mám dost za sebou. V hlavě taky něco je, ať už lékařské znalosti a zkušenosti, nebo schopnost spojovat informace dohromady. Učit se umím.
Tehdy mi ale ještě nedocházelo, že jen proto, že přede mnou stojí nejnáročnější studijní rok, si vesmír nedá na pár měsíců pauzu a nenastrká mi do života další stresory zvenku.

Jak se máme můžete z útržků vyčíst z Našich Instaživotů, ale když poskládám tenhle státnicový ročník pěkně k sobě a popořadě, bude to dávat víc smysl. Vám i mně.

Chirurgický podzim, tisíc jiných věcí a v hlavě klid

Z chirurgie jsem měla veliký respekt dlouho předem. Sama k ní nemůžu mít dál a k nějaké větší manuální práci jsem se nachomýtla tak na cvikách z patfyz, kde jsem se přišila k operovanému potkanovi. Samozřejmě asistencí na sálech mám za sebou hromadu, ale držet háky nebo štelovat dělohu zvládne i středně schopný šimpanz. Se znalostmi to bylo taky všelijaké a při pohledu na ty tisícistránkové knihy mě polévalo horko.

Samotné zkoušce předchází 5 týdnů předpromoční stáže na chirurgické klinice, od které jsme, zcela upřímně, předem mnoho nečekali. Mediků je moc, lékaři zavalení prací a papíry, na chirurgických pacientech toho kromě pár hadic z břicha většinou mnoho zajímavého neuvidíte. Každé ráno jsem si držela palce, abych na rozpisu operací byla psaná jen k něčemu krátkému (kýlu ano, prosím), protože prostor ráda přenechám budoucím chirurgům a záda mě z dlouhého učení budou odpoledne bolet tak jak tak. Přes to všechno jsem si to ale snažila dělat hezký, chodila si vždycky aspoň povykládát s pány na „svých“ pokojích, vyšetřit je a zlepšit jim snad den… A když jsem akorát zavazela sestřičkám, přes cestu je Psychiatrická klinika a tam je vždycky co vidět a dělat :P.

Učit jsem se začala… brzo. Poprvé jsem ke knihám zasedla cca 2 měsíce před státnicí. Zaprvé ze strachu, zadruhé ze strachu. Na podzim mě čekala spousta skvělých věcí – cestování s Příběhy bláznovství po republice a organizování akcí kolem toho, konference, Loono workshopy atakdále. Chtěla jsem mít spoustu času a tak moc doufala zvládnout tohle období bez zbytečného stresu.

A ono se to podařilo. Příprava na státnici z Chirurgie bylo zatím nejklidnější učení na zkoušku vůbec. Myslím, že tomu vděčím především 8týdennímu online mindfulness kurzu, co pro nás pořádal Ústav psychologie a psychosomatiky LF MU. Tady a teď. Žádné úzkosti z budoucnosti.

Věta „vypracované otázky úplně stačí“ těší do té doby, než zjistíte, že vypracované otázky jsou jen opsaná učebnice a jejich rozsah je dechberoucí :D. Na státnici si pak z těch 245 vytáhnete pět a může váš čekat neurochirurgie, kardio, obecná chirurgie nebo taky tajemný svět dětských zlomenin.

Ke zkoušce jsem šla klasicky s pocitem totálního prázdna, ale vlastně bez velké nervozity. Jen jsem chtěla, aby už bylo po. Věděla jsem, že jsem se učila poctivě a dál nějak bude. Pan profesor neurochirurg v komisi sice trochu rýpal se střelnými poraněními lebky a mozku, ale celkově to byla vlastně velice příjemná záležitost!

Pak jsem se opila z jednoho panáka a bylo oslaveno.

Trojboj a doma všechno špatně

Státnici z Veřejného zdravotnictví, Preventivního lékařství a Epidemiologie jsem si strčila hned deset dní po. Věděla jsem, že týdny příprav nejsou na místě a hlavně to chtěla mít rychle za sebou. Projevila se ale veliká únava předchozích měsíců a učení moc bolelo. Číst si o systémech zdravotního pojištění a právních normách samozřejmě na zábavnosti taky nedodá.

Tehdy se začaly přidávat první neradosti „vnějšího života“. Tomovo každodenní dojíždění 100 km tam a zpět a celková nespokojenost v práci v kombinaci s mým studijním zatížením si vybíraly svoji daň už dlouho a v listopadu jsem poprvé měla pocit, že takhle už to prostě dál nezvládnu. Že už nedokážu být dál nešťastná z toho, co mám, nebo spíš většinu času nemám doma. Snahy něco změnit se zdály marné a bylo to velký špatný. Moc dlouho. A teď se do toho šprtej X hodin denně.

Gynda, byt na třísky a rakovina

V prosinci jsme vytrhali parkety, vybourali linku, pronajali 1+kk a pustili se do kompletní rekonstrukce starého bytu. Tehdy jsem tušila, že to bude náročné, ale asi mě to stejně překvapilo. Neustálé strachování se o rozpočet, tisíc důležitých rozhodnutí, které musíme stále dělat a se kterými máme jen málo zkušeností. Schůzky s architekty, řemeslníky, odvážení věcí, úřady. Jsem obrovsky vděčná, že je Tom nejen z oboru, ale hlavně maximálně praktický chlap a drtivou většinu starostí kolem bytu bere na sebe, abych já mohla nějak fungovat a učit se.

Předvánoční období bylo nádherný. Ta naše čtverka, s Tomíkem, Davidem a Kájou, se dala dohromady ještě víc než dřív a já poprvé zažívala takovou vřelost a lásku v přátelství. Společně na plese lékařské fakulty, X krát týdně na kávě, v gymu nebo na snídani. A na naši „vánoční besídku“ poslední týden před svátky, se zdobením perníků a dárky, které jsem obrečela, budu vzpomínat dlouho.

4 dny před Vánoci mi David napsal, že někoho potřebuje a jestli nejsem poblíž. Do kavárny dorazil ještě víc bílý než obvykle, žíly na obou rukách zalepené a já netušila co se tady jako děje. Nakonec jsme se přesunuli ven na vzduch a věta „Mám lymfom.“ mi zní v hlavě stejně reálně jako tehdy ve čtvrtek. Řešili jsme, co to znamená, řešili jsme, jestli a jak to přes svátky říct rodičům, řešila jsem, jak se přestat klepat. Co s tou odzbrojující úzkostí a strachem, co mi svírají hrudník. Jak dýchat.

Horší Vánoce jsem nezažila a snad mě už ani nečekají. Kromě Toma nikdo nevěděl. První týden ani Kája, protože jí to David chtěl říct z očí do očí a to se jaksi nepodařilo. A já se v tom topila. V tom, jak moc se bojím. Jak moc nechci, aby ho čekalo něco zlýho. Jak moc ho miluju a nepřichází v úvahu možnost o něj přijít. Jak moc vím, že ho týrá, že jiní se trápí. Jak nevím, co bude a do lednové operace uzliny tak daleko. Topila se v tom, jak jsme teď každý z nás čtyř sami a daleko od sebe, když bysme se tolik potřebovali držet za ruce.
Ale nelituju jediného zlého dne a jediné slzy. Ani těch, co teď tečou. Dřív bych se od všech pocitů odstřihla, jela jen na rozum jako stroj, tak jak jsem to spoustu let skvěle uměla a jak už to dělat nechci. 3 týdny jsem se v tom plácala a asi to tak mělo být.

Do toho jsem listovala Gynekologií a porodnictvím. Šlo to výborně, to si asi dokážete představit. Ten obor mi není blízký, bere se to opravdu dopodrobna (ne, já ani nechci znát jména všech těch pánů, po kterých jsou pojmenovány kleště) a zkoušející nejsou proslulí svou vstřícností. Byla jsem psychicky vycucaná, byl to velký boj. Do toho návštěvy v nemocnici, kde David brblal, že se musel oholit a vypadá na 12 let, i nejhezčí zpráva, co mohla přijít – diagnóza Hodgkinova lymfomu, který je ze všech typů nejlépe léčitelný.

Gynda hotová. Ale s láskou na to nevzpomínám.

Interna a chemoterapie a doma těžký a unavené mozky

Po gynekologii jsem si dovolila necelé dva týdny volna, ale s počínající předpromoční praxí na Interně nezbývalo než zase přidat pár hodin učení do každého dne a postupně navyšovat. Tenhle start šel nějak víc ztuha než ty dva předchozí. Ale interna mě bavila vždycky – je těžká a obsáhlá, ale zajímavá a všechno souvisí se vším. Rozsah se ukázal každopádně jako ohromující. Od kardiologie, plicního, nemocí krve nebo trávícího systému přes hormony a třeba revmatologii. Moc všeho.

S Kájou jsme začaly stážovat na Dětské psychiatrii, do toho školení v rámci NÚDZu, Loono, Příběhy bláznovství, tréninky, nové projekty a sny… ale takhle já to potřebuju. Tyhle věci mě drží nad vodou 🙂 .


K tomu všemu přibyl ještě 8týdenní kurz mindfulness, tentokrát ta originální, pravá verze MBSR. Hodina meditace denně, 2,5h schůzka každé úterý, jedna sobota se 7 h meditace v kuse. Je to wow. Ale je to náročný.

S Tomem se nám chvílemi dařilo mít se hezky, občas jsme se měli zle a většinu času jsme si jen chyběli a byli z toho smutní.

Každý druhý pátek jsme trávili jako doprovodná družina pana Davida na Interní hematoonkologické klinice, kde mu kapalo chemo a jsem ráda, že jsme tam mohli být. Nikdy jsem nezažila takovou blízkost, jakou dnes cítím s nima čtyřma. Znají mě často líp než já sama. Dáváme na sebe pozor, hlavně letos. Ani jsem nevěděla, že je možný mít to, co my máme.

V cílové rovince před státnicí, po 7 týdnech učení, jsem musela uznat, že Interna je fakt nejtěžší. Makala jsem poctivě a hodně, spánek přestával fungovat ještě míň než do teď. Ale ustála jsem to.

A co teď. A co pak.

Teď odpočívám. Na obzoru poslední státnice, Pediatrie, ale naordinovala jsem si dva a kus týdne volna, protože prostě musím. Budu dělat, co já chci. Co mě baví. Nabírat síly na finiš v půlce května 🙂 .

Jaro v Brně. Společné snídaně. Doma zase ten starý dobrý milovaný Tomík, radostný, spokojený, se změnou práce na obzoru. Pracovní pohovor na vysněné místo. V červnu stěhování. Konference psychologické, psychiatrické a pedopsychiatrické. Stážování na klinice. Spousta dobrodružství a plánů s Příběhy bláznovství a Nevyhořím. Řečníkování na promocích a v Bratislavě. A v občance bude snad to stále nepředstavitelné „MUDr. Zuz“ :D.

Šesťák fakt byl a je hustej. Nedokázala jsem být celou dobu šťastná a silná, ale přijde mi to tak v pořádku. Letos jsem zjistila spoustu o sobě. Ztratila velkou část svojí sebedůvěry, ale získala lidi kolem, kteří mě drží, když já chvíli nemůžu.

Když se na to teď zpětně dívám, tak si myslím, že jsem si vedla dobře. S tím vším, co přišlo. A bylo už líp a zase bude 🙂 .

 

30 Comment

  1. Renáta says: Odpovědět

    ❤️❤️❤️….nic víc není třeba

    1. Zuz says: Odpovědět

      <3

  2. Maru says: Odpovědět

    Jsi skvělá! Fakt jo 🙂 Strašně moc inspirativní, co se studia i života a zvládání těhle překážek (chtěla jsem napsat jiný slovo na „sra“, ale ovládnu se) týká. Sama se připravuju na státnice z jiného oboru a bez tvých článků a příspěvků, bych asi byla úplně ztracená bez plánu a v panice. Uvidíme v květnu, jestli bych si něměla naordinovat víc stresu, nebo vstávání dřív než v 6 (tvoje třetí ranní je fakt obdivuhodná!). Držím palce ať ten poslední krok zvládneš, byt se promění k vaší naprosté spokojenosti a obecně ať vše kolem šlape tak jak má!

    1. Zuz says: Odpovědět

      Jsou to sračky, já bych se nebála to říct :D. Taky držím pěsti a ono to fakt jde i bez zbytčeného stresu navíc, mít plán strašně moc pomáhá, aspoň mně :).
      Díky.

  3. Andrea Želinová says: Odpovědět

    ❤❤❤❤❤❤

    1. Zuz says: Odpovědět

      <3

  4. Kateřina says: Odpovědět

    Moc gratuluji ke státnici z interny a držím pěsti a přeju sílu na další překážky. 👍🏻😊

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuju 🙂

  5. LAURIS says: Odpovědět

    Gratuluju k SZZ a že jsi vše zvládla! 🙂

    1. Zuz says: Odpovědět

      Díky 🙂

  6. Tereza says: Odpovědět

    Moc moc gratuluju, jsi skvělá. Každý, kdo studuje/studoval medicínu má můj velký obdiv. 🙂
    Velmi mě zaujala věta – učit se umím. A to mi přijde skvělý. Já sama nějaký studium mám za sebou, ještě studuji a učit se stále neumim. 🙂 skvělý.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Každý si musí najít ten svůj způsob, mně to trvalo minimálně dva roky a i teď je někdy před zkouškou těžké věřit, že to v té hlavě někde je… ale už vím, že nemá smysl se nad těmihle myšlenkami pozastavovat :).
      Děkuju :).

  7. Kateřina says: Odpovědět

    Moc gratuluji Zizi 💪🏻👏🏻 a tvé články moc ráda čtu, je to můj šálek kavy 😊☕️. Těším se na dáší článek.

    1. Zuz says: Odpovědět

      To je milé, děkuju! Bude #psycho, už se těším :D.

  8. Alzbeta says: Odpovědět

    Gratulujem Zuzka ku vsetkym doteraz zvladnutym statniciam! Si fakt velmi inspirativny clovek, velmi dobre sa citaju tvoje clanky a naozaj strasne moc ta obdivujem, ako zvladas popri medicine este tolko dalsich aktivit. Uzivaj si zasluzeny oddych a prajem ti vela sil do ucenia na poslednu statnicu 😊👍

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuju moc :).

  9. Elen says: Odpovědět

    gratulujem ku statniciam:) ja sama som medicka, 4. na LF UPOL a ked tak citam Tvoje skusenosti, som rada, ze mame statnice rozdelene na 2 v piataku, a 3 v siestaku…urcite to viac prispeje psychickej pohode si to takto rozdelit…:)
    a okrem ineho mi az pride smutno ze aj moja cesta medicinou za 2 a nieco roka skonci, ale o to viac si to chcem uzit, som taka stastna ze uz mam za sebou prve tri teoreticke roky…aj ked to nie je na klinikach idealne, je to tam fajn a mam viac casu na veci ktore si dolezite aj mimo skoly..:)
    tak vdaka za inspiraciu a prajem vela sil do poslednej statnice ! 🙂

    1. Zuz says: Odpovědět

      Na to jsem taky koukala, když mi to povídala slečna z Olomouce! Všechno má určitě svoje pro a proti, ale je pravda, že těch 5 za pár měsíců je dost.
      Jinak pod tvoje slova bych se podepsala :). První dva tři ročníky byly hodně husté, ale celkově to byly nádherné roky. Náročné, ale nádherné.
      Díky a nápodobně 🙂

  10. Hanka.D says: Odpovědět

    Ahoj,
    díky za opět skvělý článek. Zuz, jak se ti daří při tom všem neyhořet? Mně stačí stresující práce, do toho sport a nějaké další koníčky, a během pár měsíců jsem naprosto vyřízená. Naposled jsem to zažila před pár týdny a bylo to dost ošklivý. Ven na světlo mě z toho vytáhly techniky z MBSR kurzu, které jsem poslední měsíce dost zanedbávala. Jako mě všechny moje aktivity hrozně baví, ale nevím, jak najít nějakou udržitelnost, abych tak mohla fungovat dlouhodobě. Zdá se, že ty jsi tu udržitelnost našla, což je super inspirace pro nás ostatní.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Hani, i mně se to stane, zvlášť letos je toho někdy až moc. Naposledy pár týdnů zpět jsem si chvíli myslela, že už dál nemůžu, ale zase tu byli oni, aby mě podrželi, chvíli k sobě přitiskli (obrazně i doslova), já se mohla nadechnout a šla dál.
      Myslím, že klíčem je neklást na sebe přehnané nároky. Mně třeba crossfit moc baví, ale když jsem měla náročné předstátnicové týdny, do gymu jsem sice dorazila, ale dělala jen to, na co jsem ten den měla chuť a mentální sílu. Jasně, výkony a forma šly kapku dolů, ale teď jsou prostě priority jinde. Stejně tak jsem se naučila říkat ne na nabídky a příležitosti. Často jsou úžasné, ale pokud z nich nejsem na 110% nadšená hned v první chvíli a nebo vychází na období, které už teď vím, že bude drsné, nedá se nic dělat. On se svět bude točit i beze mě :).
      Taky se to pořád učím, taky občas zakopnu. Taky pro mě ta sebepéče není automatická věc. Ale nějak. Postupně :).

  11. Evv says: Odpovědět

    Zuzi, jsi prostě skvělá. Je to krásně napsané, mám trochu husinu, trochu chci plakát, trochu se chci usmívat. Gratuluju za tu ohromnou bojovnost, to se nevidí.
    💗

    1. Zuz says: Odpovědět

      Tak nějak jsem to měla, když jsem to psala. Děkuju.

  12. Jana says: Odpovědět

    Krásně napsané, i slzy ukáply. Jsi neuvěřitelně silná a posílám spoustu síly do finiše.

    1. Zuz says: Odpovědět

      <3

  13. Sarka says: Odpovědět

    No do prdele…pardon za ten vyraz, ale tak autentickej a dojemnej clanek ze zivota jsem dlouho necetla! 😭😊Drz/te se, jsi/jste skvela/i! Sleduji Te na instagramu a jsi mi velkou inspiraci, hlavne v posledni dobe meho narocneho obdobi, ve vicero ohledech. Diky!🙏🏻

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuju, Šárko, vážím si toho.

  14. Lucka says: Odpovědět

    Gratuluji ke všem zvládnutým státnicím 🙂
    Jinak Tvé články jsou naprosto skvěle napsané! Obdivuji Tě, jsi obrovskou inspirací a chtěla bych mít také tvůj motor 😀
    Přeji Ti/Vám mnoho úspěchů a spokojenosti do budoucna!

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuju 🙂

  15. Tessa says: Odpovědět

    Já jsem teda dost zmatená. Celou dobu (poslední asi tři měsíce), žiju v tom, že Zuzka chodí s Davidem… a teď jsem se dozvěděla, že ne 😀 s kym teda chodí David?

    1. Zuz says: Odpovědět

      David je zadaný, ale ne se Zuzkou, Tom nechodí s Kájou, vlastně jen Zuzka chodí s Tomem, my máme ty vztahy trochu nestandardně blízký, ale platí to takto :D.

Napsat komentář