Já a medicína II – preklinické peklo, od čtvrťáku za odměnu, vysněný obor a co bude dál

Protože přijímačkami to zdaleka nekončí.
Zdály se jako obrovský krok (a taky byly!), náročná zkouška a pak vysněné studium na lékařské fakultě. Spousta práce a úsilí, po kterém přijde zasloužená odměna… v podobě další nekonečné dřiny.

První roky

Přijde mi hrozně vtipné, když lidi píšou, jak tu zkoušku určitě dám, vždyť jsem šprtka a áčkař. Haha. Nebývalo.

Všichni jsme věděli, že medicína bude hard core, ale jak velký, to si asi málokdo dokázal a dokáže představit, dokud to sám nezažije.


Hned od začátku nás drtila anatomie. Vůbec jsme tomu nerozuměli. Nový svět. Všecko latinsky. A tolik věcí nazpaměť. Každý týden desítky nových, cizích slov, které jsme se snažili dokonale namemorovat na středeční seminář, protože kdo jednou polevil, dost možná už nedohnal. A v tu středu, po desítkách hodin učení, bolavých zádech a přetlaku v hlavě, jsme zase zjistili, že si pamatujem jen malou část z toho, co bychom chtěli. A tak pořád znova a dokola.

Zkouška z biofyziky v druhém semestru bývala v Brně první veliká těžká. Tak moc jsem se snažila. Vyrazili mě hned na vstupním testu. Druhý pokus už se nějak podařil, ale učení bylo zlé a ty nekonečné myšlenky, že na to nemám a že tady končím, ty byly ještě horší.

Zdaleka největším problémem pro mě byla ale Lékařská chemie a obě dvě Biochemie. Jak jsem říkala, základ z gymplu nestačil a já se každý týden na semináři a u testů (průběžných testů je první roky OPRAVDU HODNĚ a díky za ně, nedrtit se jak šílení přes rok, tak o zkouškovém nemáme šanci) topila v zoufalství. Biochemku jsem udělala až na třetí pokus. V září a před komisí. Hodně ošklivé léto.

A další trauma, co potrápilo dušičku, byla zkouška z Fyziologie. Anatomie je o memorování, Fyziologie o pochopení. Na tomhle základu dnes stavím všechny další obory, interní i chirurgicke, ale vytvořit si ho, to byl masakr. Je toho tak moc. Je to fakt těžký.
Po měsící intenzivního učení jsem dorazila na zkoušku s vědomím, že jsem tomu dala svoje maximum (a nervově na cáry). Paní profesorka neměla zrovna dobrý den a vyrazila mě po 5 minutách na otázce Krevní skupiny 😀 .
Za týden jsem šla znova – (do té doby) snad nejhorších 7 dní v životě. A dopadlo to fajn. A tu fyziolu fakt umím 🙂 .

Takže až se budete ptát, jestli je ta medicína fakt tak těžká – je. A že nevíte, jestli na to máte – to neví nikdo. Já sama trpěla neskutečnými pochybnostmi každý den, každou noc, celé ty první dva roky. Až chronické stresové peklo a psychické propady, které jsem si během 4. zkouškového zažila (A ne, nebyla jsem výjimka. Spíš naopak.) mě donutily změnit přístup.

Konečně medicína

Někdy od třeťáku jsem tu školu přestala brát tak suprsmrtelně vážně. Začala dělat i víc jiných věcí. Hecla první závody v bikini fitness a bodyfitness a tak. A když jsem se přestala extrémně trápit a nervovat, začala mě medicína fakt bavit. A začala mi i jít.

Třeťák je pořád velký peklo. Patologická fyziologie = fyziologie znovu, akorát nemocná – hrozně zajímavý, strašně důležitý, ale z mozku se kouří. Patologie zase telefonní seznam všech onemocnění, nádorů, zánětů a popisů, jak vypadají v mikroskopu. Malá nápověda – všecky skoro stejně.
Ale všechno se zvládlo a zase jsem na tom dál mohla stavět budoucí znalosti.

Čtvrťák a páťák jsou pak za odměnu. To tedy neznamená, že by nebyly občas odporně těžký 😀 . Ale výuka už se neodehrává v potemnělých seminárních místnostech, od osmi do pěti skoro každý den jako na začátku.
O půl osmé nástup na oddělení v bílém plášti, ve dvanáct domů. Pravda, že brzké vstávání pětkrát týdně občas bolí, ale moct konečně vidět opravdovou praxi, učit se v kontaktu s pacienty a od lékařů – kliniků, to dodává úplně jinou motivaci.
A zase – všechno je to zajímavý. A super. Aspoň mně vždycky přišlo 🙂 .

Po absolvování týdenního až dvoutýdenního bloku následuje zkouška nebo test (a občas nic). Za ty dva roky jsme takhle prošli všemožná Interní oddělení, Oční, Soudní, Onkologii, Infekční, Neurologii, Psychiatrii, Radiologii, ORL… je toho moc. Každý takový pobyt vám dá jen velmi basic znalosti a představu o oboru a jinak to asi ani moc nejde. Já si stojím za tím, že má člověk využít tenhle rychlokurz, aby zjistil, co by ho tak mohlo cca bavit a víc se o konkrétní specializaci už zajímal ve svém volném čase. Oni nadšeného medika ještě odpoledne po škole málokde z oddělení vyrazí.

Vysněný obor

„Proč zrovna psychiatrie? Byla jsi rozhodnutá od začátku?“

Byla a nebyla. Jsem dítě dvou psychiatrů. Prosím, neptejte se mě, jestli to na mě zanechalo nějaké následky, nemám s čím jiným srovnávat. Nikdy mě ale nepřemlouvali. Jednoduše chtěli, abych dělala cokoli, co mě bude bavit (teď mluvím nejen o medicíně) a já jsem jim za to moc vděčná.

Spíš jsem to vnímala jako možnost do toho oboru nahlédnout dřív než může většina mediků. Vidět, jak je nekonečně široký – od péči o pacienty s psychózou jako je schizofrenie, přes poruchy nálady (deprese…), úzkosti, poruchy příjmu potravy, závislosti, nebo celý svět psychoterapie… a to jsme pořád vlastně na začátku.
Vidět, jak je krásný. Někteří lidé vnímají psychiatrii jako že to „není medicína“. Že povídání si a práce s emocemi (což jen jedna z mnoha stránek oboru) bude vždycky něco méně než laboratorní rozbory krve a operační zákroky. Já vidím psychiatrii jako klasickou medicínu a ještě něco navíc k tomu. Jako obor obohacený o humanistickou a humánní složku, která by neměla chybět nikde, samozřejmě, ale tady je nedílnou součástí veškeré práce.

Od začátku jsem si nechávala vrátka otevřená a nadšeně přistupovala ke všem specializacím, dávala jim příležitost, ať mě okouzlí. U některých jsem si i dokázala představit se jim v budoucnu věnovat, ale žádná si mě nezískala tolik, prostě ne.

A tak jsem po uspěšném zdolání zkouškového ve čtvrťáku poprvé zabloudila na chodby Psychiatrické klinky FN Brno, na schodech potkala sympatického mladého pana doktora a zeptala se ho, co dělat, abych tam mohla chodit stážovat a koukat, učit se a vidět, co to vlastně obnáší. Se širokým úsměvem mi poradil, kam napsat a na koho se obrátit… a tak to poslední dva roky dělám. Asi bylo jen málo týdnů, kdy bych se na klinice aspoň na pár hodin neobjevila. A odcházím pořád stejně nadšená. S pocitem, že tohle je „to ono“. Že tohle mě sytí, že tady jsem správně.

Psychiatrie ušla za posledních 20 let delší cestu než kterýkoli jiný obor. Spoustu toho ještě pořád nevíme, ale pokrok jde mílovými kroky. Stejně tak se mění přístup lidí k duševně nemocným i léčbě. Psychiatrie si neprávem nese obrovské stigma, na jehož bourání musíme a chceme dál pracovat. Ale věci se mění, právě teď hrozně moc a já jsem ten idealistický optimista, takže je to přesně něco pro mě 🙂 .

A neposlední věc, která mi příjde krásná – nikdy není dvou stejných psychiatrů. Samozřejmě, i ortoped bude mít ten svůj individuální přistup k pacientovi. Ale osobnost lékaře, jeho pohled na svět a vztah lékař-pacient jsou v psychiatrii důležitější než kdekoli jinde. A to je něco, co je mi blízké.

A co bude dál

Dál bych ráda úspěšně zvládla poslední státnice – Internu a Pediatrii. Úspěšně znamená v co největším klidu a spokojenosti, s vědomím, že jsem se učila poctivě a naučila.

Dál bych chtěla pokračovat v tom, v čem jsem loni našla velký smysl a taky spoustu práce, co je ještě potřeba udělat – v rozbíjení předsudků a mýtů spojených s nemocemi duše a psychiatrií obecně. A dělat to líp, než do teď. Spolupracovat s těmi, které to baví taky. Velký věci u nás dokázat.

Dál bych ráda nastoupila do práce. Na dobré místo. Kde se medicína dělá srdcem. Kde jsou lidé nadšení. Kde se lékaři chovají hezky sami k sobě, ke svým kolegům a k pacientům obzvlášť. Kde nejrůznější odbornosti pracují jako sehraný tým, s velkým respektem jeden k druhému a v nejlepším zájmu pacienta. Kde se dělá věda. Kde jsou lidi odhodlaní věci měnit.

A víte co? Ono to vypadá, že se ty sny plní 🙂 .

17 Comment

  1. Lenka says: Odpovědět

    Super články, ty o medině obzvlášť, ikdyž mám pak pocit, že jsem dítě štěstiny, co to nějak vyhaluzí 😃. Ať se ti vše podaří, jak si přeješ a psychiatrie tě naplňuje ještě víc než teď 😃

    1. Zuz says: Odpovědět

      Tak to závidím, ten jsem zatím nepoznala :D.
      Díky moc 🙂

  2. N. says: Odpovědět

    Super článek a krásně ušlá cesta!
    Co si myslíš o psychologii a práci psychologa? Vím, že to je úplně něco jiného než psychiatrie. Ale zajímal by mě tvůj názor na ni, její důležitosti, odbornosti a vykonávání této práce. Myslíš, že je tato práce vhodná i pro citlivějšího člověka, kterého ale psychologie strašně moc zajímá? Chtěla bych jít za rok až dokončím gympl studovat psychologii a následně se zaměřovat na dětskou psychologii. Já vlastně rozhodnutá už jsem, sama si ji studuji ve volném čase a strašně mě to naplňuje. Akorát mě lehce mrzí, že mi občas dává má matka najevo, že jsem příliš citlivá. Já si ale připadám, čím dál psychicky odolnější a pracuji na tom a řekla bych, že se mi to daří.

    Děkuji za odpověď a přeji hodně štěstí v dokončení studia a následné práci 🙂

    1. Anonym says: Odpovědět

      K.

      Ahoj, studuju už několikátým rokem psychologii, tak ti třeba aspoň trochu odpovím. Práce psychologa je taky hrozně rozmanitá 🙂 dětskou psychologií myslíš klinickou, poradenskou, pedagogicko-psychologické poradenství, školní psychologii, nebo třeba práci na perinatálním odd. nemocnice? 🙂 možností je neskutečně mnoho…. a od toho se odvíjí i náplň práce a požadavky na ni. Já třeba už 4. rokem chodím na praxi na dětské odd. psychiatrické léčebny, a tam se třeba psycholog a psychiatr hodně doplňují… ono totiž psychiatr nemusí být vůbec terapeut (a ani psycholog nemusí být terapeut…). Nicméně tam člověk musí být docela dost odolný, protože občas opravdu smekám nad tím, co ty děti zažívají každý den třeba doma, a stále stojí pevně na nohou, často jsou to ošklivé příběhy. Obecně ale rozhodně neplatí, že by citlivý člověk psychologii studovat neměl (a tohle se navíc do dospělosti a během ní může ještě hodně změnit). Pokud je to tvůj sen (jako byl kdysi – a stále je – můj) jdi za tím :).

      1. Zuz says: Odpovědět

        Děkuju! Odpověděla bych něco podobného, jen zdaleka ne tak informovaně, takže skvělý :).
        Sama si práce dobrých psychologů obrovsky vážím, ať už v nemocnici nebo mimo ní. Ať už se rozhodneš jakkoli, přeju hodně zdaru :).

  3. Anonym says: Odpovědět

    Zuzanko, jsem na Tebe pyšná. Jitka

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuji, maminko 🙂

  4. Anonym says: Odpovědět

    Fajn clanok, avsak s vetou: Psychiatrie ušla za posledních 20 let delší cestu než kterýkoli jiný obor… musim nesuhlasit… nechapem na zaklade coho toto tvrdis? Myslis ze biomolekularna medicina, genetika, kardiochirurgia a vseobecne uz len chirurgicke smery su co sa progresu tyka za psychiatriou? Ja si myslim ze nie…

    1. Zuz says: Odpovědět

      Neměla jsem tolik na mysli technologický jako spíš ideový pohled. Humanizace psychiatrie. Že najednou dokáže léčit, což dlouho u mnoha lidí nedokázala…
      A máš pravdu samozřejmě, určitě se najdou obory, které jsou svými pokroky v posledních dekádách minimálně srovnatelné… ale myslím, že o to tu úplně nejde. Ani mě nenapadlo tvrdit, že je psychiatrie lepší a nějaký jiný obor horší 🙂

      1. Zdenek says: Odpovědět

        Velkého pokroku se dosáhlo kombinací farmakotherapie a psychotherapie, kdy se účinky vzájemně násobí. … alespoň tak nějak jsem si to, co mi bylo řečeno, zapamatoval.

        1. Zuz says: Odpovědět

          Jop, s tím nejde než souhlasit :). Plus třeba i dalších metod (rTMS, ECT…).

  5. Ach, ty jsi tak strašně pozitivní člověk, Zuzi. Musím se usmívat, když to čtu. A strašně ti přeju, ať se ti ty sny opravdu splní a najdeš všechno to, o čem tu píšeš 🙂

    1. Zuz says: Odpovědět

      A ty jsi jeden z lidí, co mě ujišťuje, že práce krásná a naplňující být může a že ji člověk může mít upřímně rád. Děkuju :).

  6. Lucka says: Odpovědět

    Zuzanko,
    chtěla jsem se zeptat, co si myslíš o tom jít studovat medicínu, když je ti 28 let. Vystudovala jsem Klinickou biochemii, obor, který se mi líbil, a který jsem si vybrala, když mě nevzali právě na medicínu.
    Obor se mi líbil, diplomovou práci jsem si dělala na Akademii věd, a teď možná budu mít i RNDr. 🙂 Jupíí. Ale pořád to tak nějak není ono. Není dne, kdy bych nepřemýšlela, že bych ještě chtěla zkusit přijímačky na medicínu. Ale bude mi 28 let…Měli jste ve skupině také nějakého staršího žáka?
    Děkuju moc za odpověď a přeji mnoho zdaru na státnicích!
    Lucka

    1. Zuz says: Odpovědět

      Ahoj Lucko,
      sama jsem se v ročníku s výrazně starším spolužákem nesetkala a na tvém místě to ještě velmi zvážím… pokud by vše šlo jak má, za ideálních podmínek budeš mít cca v 37 letech titul MUDr. a ve 42 nejdříve budeš schopná samostatně pracovat.
      Jinak moc děkuju a tobě taky hodně úspěchů, ať už to bude v kterémkoli oboru :).

  7. Dík za takovej článek. Pracuju jako učitelka na gymplu a pořád tápu v tom, jak poradit studentům s volbou VŠ. Jasný – od toho je kariérní poradenství, ale jak moc jim to pomůže… Klasicky dojde jedničkář s dotazem, jestli má na to jít na medicínu. Já si myslím, že jo, starší kolegyně, že ne. Kolegové často říkají, že tomu učivu(třeba zrivna chemie) nerozumí a má to našrocený. No a? Zrovna na medině se musí fůra věcí našrotit zpaměti. Sama jsem ještě u Bc. měla hodně věcí nadrcených, až na Mgr. to nějak začalo dávat smysl (mám Bio-
    CH na PŘF) Takže díky za takový článek – další důkaz, že to není o tom, že to všechno hned jde jako po másle.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Jeej, já dík. To jsem ráda, že to může být někomu nápomocné i takhle :).
      Myslím, že medicína je jak o biflování, tak o schopnosti věci spojovat a přemýšlet, o odolnosti vůči stresu a v pozdějších letech taky o empatii a komunikaci. A když člověk nakonec zjistí, že to pro něj nejspíš není, on se svět taky nezboří a existuje spousta jiných a super oborů :).

Napsat komentář