Já a medicína I – přijímačky, kam a jak

Zdravím pravidlené návštěvníky i nové čtenářské oči – v poslední době jich dost přibylo a ne se všemi se zatím dobře známe 🙂 .

K zasednutí k tomuhle tématu mě přivedlo několik důvodů – množí se otázky na moji cestu ke studiu medicíny, přijímačky, první ročníky a volbu vysněného oboru. Stejně tak mě ale čas od času přemáhá nějaká ta šesťáková nostalgie a chuť vzpomínat na… asi ne staré dobré časy, ale spíš tu hromadu práce a bahna, co jsem mohla nechat za sebou 😀 .


Jop. Tak nějak.

Nedávno jsme se taky s mojí Kájou shodly, že uplynulý rok máme ten život nějak nahuštěný událostmi a zážitky (z čehož poslední 2 měsíce jsou tak intenzivní, že by si to člověk i odpustil) a chvíli si sednout, uspořádat, sepsat a nezapomenout je hezký.

Zuz paní doktorka

Zuzanka chtěla být paní doktorka… odvždycky. Období popelařiny jako vysněného povolání bylo jen krátké. Od taťky jsem dostala Atlas lidského těla a znala ho prakticky pozpátku. Už od základky mi vždycky hodně šly jazyky, ale studovat je by mě nejspíš nebavilo. Tak jsem si vybrala medicínu, abych v závalu učení mohla za pár let zapomenout zbytky španělštiny, skoro plynnou němčinu a udržet už zdaleka ne tak hezkou angličtinu. Nenaděláš nic.

Naši mě podporovali v čemkoli, co jsem si zrovna vymyslela. Jen mamka začala ke konci gymplu navrhovat, jestli se svou hlavou a ukecaností nechci zkusit spíš práva – že to daleko míň bolí, člověk pak nepracuje od nevidím do nevidím, nezodpovídá denně za životy druhých a třeba má i peníze. Argumenty relevantní, ale když mě to fungování lidského těla přišlo jako něco naprosto fascinujícího.

Není LF jako LF

Chodila jsem na všeobecný gympl a dávala ho vcelku s přehledem (až na tu pravidelnou dvojku z dějepisu, no zaslouženě, pane profesore, já vím).

Zpětně ale jeho náročnost hodnotím jako z těch nižších a v mé připravenosti na přijímačky na medicínu se to sakra projevilo.
Maturovala jsem z biologie a chemie. Zvlášť druhá z nich se u nás neučila moc dobře, výsledné znalosti stačily na jedničku v pohodě, ale po opuštění gymplu mě čekala velká facka, když jsem zjistila, co vše je potřeba znát.

Hlásila jsem se tehdy jen na Všeobecné lékařství – do Brna, Olomouce a Prahy. Říkala jsem si, že kdyby nic, tak můžu zkusit třeba sportovku. Dnes se musím smát, vyrazili by mě při prvním setkání s jakoukoli míčovou hrou.

Brněnská LF MUNI byla sen, protože Tom už rok studoval právě v Brně. Z domu hodinku cesty a já chtěla prostě za ním.
Zkoušela jsem i Olomouc, byla větší šance, že mě vezmou, proti výběru se ale stavěl faktor mojí olomoucké babičky, která už se nekonečně těšila, jak u ní celou výšku budu bydlet (promiň, babi, ale ne).

Praha mi přišla nekonečně daleko, nikoho jsem tam neznala a vždycky jsem ji vnímala jako až moc velikou a rušnou, zkusit jsem to ale chtěla i tak.
Nejvíc se mi líbila 2.LF, přišlo mi hezké, jak je malá, fajn se mi zdál i Motol, nevím, prostě mi byla sympatická.
O 3.LF jsem věděla kulové, jen že mají nějaké zvláštní moduly a někdo na ně nadává, jiný chválí.
Jedinou pražskou medicínou, kam jsem si přihlášku nedala, zůstala ta první – věděla jsem, že berou největší procento uchazečů a hodně vyhazují až první roky. A to se mi moc nepozdávalo.

Ostravu tehdy teprve otvírali a měla pověst fakulty, kam se dostanou i ti, které jinam nevzali. To nebyl můj šálek.

Přijmačkové nervíky

Nějaké „braní na průměr“ tehdy moc nefungovalo a jsem za to ráda – zaprvé mi to přijde na hlavu a za druhé bych se kvůli tomu dějepisu nedostala 😀 . Koupila jsem tedy modelové otázky k přijímačkám a šprtala ty – když jsem některou z nich nevěděla, dostudovávala jsem dané učivo z knížek. 10 dní jsem takhle makala!!! a přišla si jako největší dříč. Dnes je to úroveň lehčí zkoušky na medicíně.

Test z biologie, chemie a fyziky v Olomouci jsem zvládla a vzali mě.

Druhá lékařská v Praze už byla horší, tam jsem v téhle části dost propadla (středoškolské znalosti fakt nedostačovaly tomu, co uměli nabušení lidi kolem), ale logické myšlení přineslo dost bodů nahoru. Pořád málo, 2. LF mě nechtěla.

Na třetí lékařské se moje vědomosti ukázaly opět jako dost slabé, ale tak tak jsem se dostala alespoň k druhému kolu, k pohovoru. Neměla jsem tehdy tušení, že děkanem býval prof. Höschl, velká osobnost české psychiatrie, a že celá fakulta má v tomhle velkou tradici. Když jsem tedy učeným pánům mimo jiné sdělila, že poslední oblíbenou knihou byla Hora hoře S. Shema a že mi psychiatrie přijde jako velmi zajímavý obor, nečekaně mě to vystřelilo v žebříčku směrem vzhůru a já byla přijata 😀 .

Z Brna ale přišly špatné zprávy. Z toho Brna, o kterém jsem tak snila. Řízení sestávalo pouze z testu z bio+chem+fyz a já skončila JEDEN BOD pod čarou. Nezbývalo než utřít slzy a doufat do srpna, že třeba někdo nenastoupí a oni se rozhodnout hranici posunout.

Děcka, posunuli. O ten jediný bod. Šílenost. A neskutečný pocit.

A jen pro představu – do Brna se tehdy hlásilo nějakých 3200 uchazečů. Brali cca 380. A dnes nás zbyla asi půlka. Veselá číslá pro navození optimismu 😀 .

 

Co nás čekalo první roky a jak jsme to zvládli přežít, proč je to po třeťáku za odměnu, můj vysněný obor a co bude dál?
Zas příště 🙂 .

8 Comment

  1. Tereza Korecká says: Odpovědět

    Mohu doplnit informace k 1.LF. Ve zkratce: velký špatný. Dnes je nás asi 300 z původních 700+. To ale není to hlavní. Většinou to lidi vzdají dobrovolně, nebo prozřou, že český zdravotnictví je zlý. Jako největší problém ale hodnotím vesmeš ne moc kvalitní výuku. Za celých šest let jsme nespočet hodiny někde prostáli a čekali jak kokoti a ješte dostali čočku od sestřiček. Každý předmět je veden vlastním ústavem/klinikou/oddělením a tudíž provázanost nula. Něco uslyšíte desetkrát něco nikdy. Často lidé, kteří zkouší, nejsou ti, kteří učí, takže netušíte, co zrovna oni považují za podstatné. Tak se učíte z těch největších dostupných učebnic, kteří výše zmínění zkoušející profesoři napsali a modlíte se, že se nezblázníte. Jo a po třeťáku to rozhodně není za odměnu. Páťák je docela ok, ale v šesťáku mít během osmi měsíců pět státnic, tři zkoušky a každý den do té školy chodit a tudíž času na učení prd, to je fakt pecka. Za mě 1.LF opravdu velké NE a k vážnému zvážení i samotná medicína. Většina oborů je minimálně do atestace velká otročina za usoplený peníze. A to jak to na odděleních a obecně v nemocnicích chodí, se máte reálnou šanci dozvědět nejdříve po půlce studia. Tzn. minimálne tři roky života v hajzlu. Pokud se ovšem někdo, jako Zuzka, v nějakém oboru najde, palec nahoru. Jen takoví lidé jsou pak dobří lékaři, velmi si jich vážím a přála bych jim odpovídajicí ohodnocení.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Otlačený zadky o topení a pravidelného zdrba, že někde zavazíme, to taky znám :D.
      Ale obecně takové dojmy z Brna nemám. A hlavně i když postudijní život je spousta práce za neadekvátní plat, to je často fakt, rozhodně bych to automaticky nezhodnotila jako „tři roky života v hajzlu“.
      Nevím no. Naše zdravotnictví ve spoustě věcí velká špatná je (ale když se rozhlídnem po světě, ono to často není lepší) a potřebuje spoustu změn. Ale když mě nebaví brblat, radši si z toho vezmu to dobré a snažím se změnit aspoň to, co můžu.

      1. TK says: Odpovědět

        Jojo, souhlasím s tebou, že když se člověku něco nelíbí, většinou existuje nějaká možnost, jak to změnit/vnímat jinak a nemuset si tak stěžovat. Ale mým cílem nebylo jen si postěžovat 😀 jen jsem chtěla poukázat na to, že spoustu věcí se člověk dozví až relativně pozdě a takhle závažnou volbu, jako začít studovat medicínu je potřeba fakt dobře zvážit. Kéž bych to tenkrát udělala já nebo mi nedejbože někdo poradil se nad tím víc zamyslet:). Nicméně nakonec jsem taky našla řešení a ten blbej titul snad použiju i jinak než v nemocnici:). A co se bavím se spolužáky poslední dobou, ne málo z nich taky trochu lituje a jen je jim třeba „líto“ nakonec tu kliniku nedělat, když už do toho investovali tolik času, nebo jen nemají odvahu na to, zkusit něco jiného. Co je opravdový a nefalšovaný hejt, je všechno, co se týče 1.LF, tý bych fakt nakadila na schody, kdyby neměla „pobočky“ skoro po celý Praze:D.
        Takže:
        – studium medicíny: pořádně zvážit, pokud možno zjistit, jak se v nemocnici pracuje
        – 1.LF: Ne. No. Niet. Nein.

  2. Kristýna says: Odpovědět

    Ahoj Zuzi,
    prvně musím říct, že si myslím, že jako doktorka budeš naprosto úžasná a jsem skutečně ráda, že takoví lidi jako ty existují, protože nic lepšího se českému zdravotnictví nemůže stát. Každopádně abych přispěla svojí troškou do mlýna. Je kolem mě spousta a spousta mediků a (teď už i začínajících doktorů) a jestli jsem něco za dobu svého studia slyšela skutečně mockrát, tak jsou to jejich lehké výčitky a nářek, jak podhodnocená ta práce je, jak nevděčná je, jak jsou pacienti hrozní a jak my všichni ostatní to máme easy peasy lemon…. Ona to bohužel skutečně s tím podhodnocením a dalšíma nevýhodama pravda je, ale na druhou stranu nikdo za ně tu přihlášku neposlal a snad je to ani nenutí dělat. A tak mi přijde neustálé naříkání na to, jak je to všechno s českým zdravotnictvím, kam míří, naprosto naprd, docela nemístné. Zvlášť pokud se k tomu přidávají posměšky směrem k ostatním fakultám a studentům. Přijde mi strašně super tvůj projekt psychopondělí, destigmatizace a spousta jiného, co děláš, a tak se občas zamýšlím nad tím, že i té medině a ostatním oborům by neuškodila destigmatizace. Ono totiž třeba ne všichni studenti z fakulty smažených sýrů, jaks ji v jednom videu nazvala, nejsou jenom blbci a mají taky svůj sen a za něčím jdou. A pro takové studenty je zase ubíjející poslcuchat od lidí z mediny o tom, že studují fakultu smažených sýrů (případně pohrdavých pohledů, dalších posměšků level pravidelné příspěvky na humor na lf muni), protože well, i někteří z nás si za něčím jdou a chtějí zase světu prospět jinak (a jo, sem studentka z FSS, jak už je ti jasné :D). Takže tolik jenom k pohledu jedné humaniťačky, která bude ráda, pokud aspoň jeden další medik přestane o lidech z humanitních oborů smýšlet v zajetých kolejích. Myslím, že nám tady bude všem pěknějc. Měj se pěkně a spoustu štěstí u státnic! 🙂
    K.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Ahoj Kristýno, tak zaprvé díky za milá slova :).
      O stavu českého zdravotnictví tady asi moc objevného nevymyslíme, faktem ale je, že se ve velkém zavírají oddělení z důvodu nedostatku personálu, zejména sestřiček, že se o tom nemluví, že je to průser a ještě nejspíš velkej bude. Takže jedna věc je naříkání a druhá je prostě objektivní stav věci.
      Myslím, že stěžování si na těžkej život se netýká jen frustrovaných mediků, to je spíš o přístupu jako takovém :)). Nikdy jsem si nepomyslela, že studenti FSS jsou blbci. Navíc jsou tam různé obory, co se dramaticky liší v kvalitě i náročnosti. A nemyslím si, že humanitní vzdělání je něco zbytečného, velké naopak :). Ale Fakultu Smažených Sýrů zpátky nevezmu, na to je ten pojem až moc vtipnej, sorry 😀 .
      Jo a můj brácha na Smažený sýry teď nejspíš půjde a maximálně ho v tom podporuju :).

  3. Andrea says: Odpovědět

    Ahoj, dobré ráno, přesně tenhle „pád“ jsem prožila v prváku na vysoké taky, dostala jsem se na průměr /a ano měla jsem to lehčí, ale proč toho nevyužít, když byla ta možnost/, po pěti letech jsem se zdárně dostala až na vrchol (farmacie-ano, ta škola byla nesrovnatelně lehčí než medicína, až na tu orgánu 🙂 ) . A po třičtvrtě roce v práci-to zdravotnictví musíš buď celým srdcem milovat nebo nenávidět, nic mezi tím; nesmyslné rozkazy ať už z pozice legislativy, suklu, mzdr, atd. a nemluvím o těch interních nařízeních, která jsou mnohdy horší a nesmyslnější. Ale když se člověk přes tohle všechno dokáže přenést (a že s tím pořád bojuju a zatínám zuby), je to krásná práce a neumím si představit, že bych dělala něco jiného.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Ahoj Andreo, tak gratuluju k dokončení farmacie, nesrovnatelně lehčí nevím, teda, já bych tu chemii dala těžko.
      Se zbytkem komentáře nemůžu než souhlasit. Záleží, co si z toho člověk vezme. Nadávat je jednoduchý 🙂

  4. […] protože přijímačkami to zdaleka nekončí. Zdály se jako obrovský krok (a taky byly!), náročná zkouška a pak vysněné studium na […]

Napsat komentář