Jak jsem vzdal Spartan Race

Od první chvíle, kdy se na internetu objevily informace o tom, že nás čeká vodní překážka za každého počasí a teploty, bylo jasné, jak pro mě celý Sprint v Koutech dopadne. Nadpis článku mi tak rezonoval v hlavě snad týden před startovním výstřelem. Protože jen při pomyšlení nad tím, jak já (ten, co vleze do moře na dovolené jen poslední den, aby se neřeklo, že to nezkusil) poběžím několik kilometrů a na konci se s chutí ponořím do tekoucího ledového potoka, by se ve mě krve nedořezal.
Holt máme každý jiné „duchy“ a strachy a jedním z těch mých je i voda. Což je vzhledem k mé profesi docela bizár :D.

 

Ale zpátky k samotnému závodu! Pár kilometrů před Kouty jsme začali zjišťovat, co všechno nemáme. Že pravděpodobně ani nezaparkujeme, nebudeme si mít kam dát věci a uděláme si cvičně 30 angličáků, protože naše peněženky zely prázdnotou a revers se zasekl někde na cestě mezi pc a tiskárnou. Nicméně děkujeme hodným dobrovolníkům, kterým stačilo i těch pár drobáků, co se válely v autě. A Denči s parťákem za revers :).

 

Na start naší vlny jsme doběhli za pět dvanáct. Hodili mezi nás dýmovnici, odpočítali 3,2,1, zařvali AROOO a mohli jsme vyrazit. První metry to vypadalo, že snad i poběžíme, ale osud nebo spíše černá sjezdovka tomu noc nenahrávaly. Chůze byla jistota, mezi kterou se brzo přidalo pár nenáročných překážek podlez, přeskoč, prolez. Občas jsme si pomáhali. Jindy na sebe jen řvali, ale vždy na sebe čekali.

Společně si užili i první angličáky, protože chodit po tenkém prkně není tak jednoduché, jak se zprvu zdálo :D.

Zhruba v této části trasy jsme všichni doufali, že kopec skončil a poběžíme pěkně dolů. Jenže to byl omyl. A zatraceně velkej! Za rohem čekal nádherný výstup pod lanovkou, kde byla vyšlapaná cestička pro jednoho a táhla se až k úplnému vrcholku. A tam to konečně přišlo. Otočka a cesta zpátky dolů.

Zase běžíme, přibrzdíme jen u ručkovací překážky. Tu dáváme s prstem v nose a valíme dál. Zastavuje nás jen pauza na další angličáky u slack line, kde jsem na úplném konci došlápl vedle a šel na svých dalších 30.

Po těch se dostáváme na nejlepší část závodů (Zuz si to nemyslela). Prudká sjezdovka s pořádnou dávkou sněhu. Chvíli běžíme, pak někoho napadne, že to musí jít sjet po zadku a fakt že jo. Ignoruji možnost roztrhání oblečení i těla a sedám, fičím dolů, ale něco mi přesto chybí. Neslyším Zuz. Ta bohužel nasedla do vyjetého korýtka po mně a po prvním metru se mírně šprajcla. Takže si musela razit svoji cestu, kde posbírala akorát pořádnou dávku sněhu a mokrý zadek.

Další chvilka běhu až k ostnatému drátu s bahnem. Paráda, konečně nemám to oranžové triko úplně čisté. Zuz se pod drátem zdraví se slečnou, která ji sleduje na instagramu. Rozdává úsměvy, které vzápětí mizí. Před námi je lano. V předchozích závodech nám bylo vždy osudným, ale tentokrát ne! Lezeme nahoru jak kdyby to byl náš denní chleba, v euforii zvedáme závaží na kladce a sprintujem dál.

Až k pytlům s pískem. Chvilku vybírám, házím na záda a sápu se do kopce. Zuz je mi v patách, ale po chvíli si říká o pauzu. Počáteční úsměvy pro fotografy mizí. Začíná peklo. Aspoň tak to cítí mé nohy.

Po dokončení celého okruhu byly moje nohy jedno velké želé, které se tak tak dalo do pohybu, abychom se mohli přesunout k oštěpům. U těch se automaticky počítá s 30 burpees, ale k mému překvapení to nebyl můj případ. Zuz už tak moc úspěšná nebyla. Ono se totiž blbě hází, když si stojíte na provaze, který je s oštěpem spojený. Takže místo panáka málem zapíchla sebe #likeaBOSS :D.

Pak už jen několik lozících překážek a hurá do ledové vody. Trvalo jen pár metrů, než jsem přišel o cit na prstech. Takže jsem zbylých petstotících metrů chůzo-běhu jen skuhral, jestli to mám zapotřebí, když pak do toho stejně nevlezu.

To stejné si mohla říkat i Zuz. Teda jen do chvíle, než v půlce brodění potokem škobrtla a skoro celá v něm zmizela :D. To jsou takové ty momenty, které by vás jako přítele neměly potěšit, ale já se upřímně zasmál (promiň). Potom, co se mi ji podařilo vylovit, jsme se konečně dostali na ono místo. Tam kde jsem se na to chtěl vykašlat. Nebo se aspoň pokusit ukecat rozhodčí o vyšší množství angličáků. Můj strop byl 1000. Ale prý to nejde. Musím do vody.

Takže jsem chvilku koukal, jak se ostatní plazí, utřel slzu a nudli u nosu a šel na to. Nakonec se jako fajn způsob ukázal i kačák. Zadek mi brousil o zem, ale voda byla maximálně po pupík. Vítězství! Mám to.

Poslední dvě překážky! To už bude s prsem v nose, pohoda.

Jenže nebyla. Multiring nás oba posadil na zadek, šli jsme si užít posledních 30 angličáků a společně pak vběhli do cíle.

Šlo o můj třetí a zároveň nejnáročnější Sprint. Zuz byla dost v šoku, protože oproti první zkušenosti z Liberce 2014 nám dal fakt zabrat. Kopce byly zabijácké, ale posunulo to laťku zase výš. Doufám, že si společně ještě nějaký závod střihneme, protože bylo boží ji mít vedle sebe a táhnout (občas tlačit) se navzájem!

A ač jsem říkal před startem, že už nikdy nic takového, tak chci zkusit zaběhnout ještě Super a Beast. Teda pokud budou bez ledové vody :D.

Byl někdo z vás taky v Koutech? A jak jste si to užili? 🙂

 

6 Comment

  1. Takže on fakt existuje někdo, kdo nedělá angličáky na hodu oštěpem! 😀 Gratuluju a závidím, já si sice na provaz nešlápla, ale oštěp viděl panáka jenom z dostatečné vzdálenosti. Já byla letos poprvé a u pár míst v článku jsem se celkem našla… první kladku jsem těsně před koncem přeskočila a šla naštvaně angličákovat, po jízdě ve sněhu jsem se ptala kolemběžících, jestli nemám díru na zadku a než jsem domyslela, jaký to bude potopit se pod dráty, už jsem se plácala celá v potoku a proud mě táhl od nich 😀
    Každopádně mě to hrozně bavilo a určitě půjdu zase, tak se třeba potkáme 🙂

    1. Tom says: Odpovědět

      Občas, velmi občas se to stává 😀 Trvalo mi to 3 spartany, než se jednou zadařilo a myslím, že to při tom dalším neklapne.
      Jeeej, kladky je škoda! Ale příště se s ní popereš líp! Jaké další plánuješ? Že bychom se fakt potkali :).

  2. Sukioconor says: Odpovědět

    Jestli nesnášíš vodu, tak hlavně se Zuz nechoďte na Liberec. 😀 Já neumím plavat a skoro jsem tam umřela, museli mě převážet z břehu na břeh, prostě ostuda.

    1. Tom says: Odpovědět

      To tak nesmíš brát. Ta možnost pro neplavce tam je, tak co 🙂 Liberec byl v prvním ročníku skoro bez vody a byl tak strašně příjemný, ale teď o tom rybníce mluvilo více lidí.
      Podobně, možná ještě hůře je na tom Litovel. Tam se plave několikrát za sebou. Takže pokud by ses chystala na nějaký další, tak tomuhle se raději vyhnout :D.

  3. Tyjo, 1000 angličáků? 😀 tak to bych se tam snad radši utopila než je dělala. Nebo snad ani nenastoupila na start, po tý sobotě mě bolel každej jeden a dělat jich tisíc, tak jsem tam do teď 😀
    Nicméně fakt gratuluju, že jsi to překonal! A snad se uvidíme na nějakym dalším závodě 🙂

    1. Tom says: Odpovědět

      Jako upřímně jít to ve sobotu 2x, tak by mě nikdo na start v neděli nedostal 😀 Takže respekt patří tobě! Určitě se na nějakém ještě potkáme. A třeba se jednou nechám přemluvit i na Ultra Beast, který by si chtěla taky zkusit, ne?

Napsat komentář