Medička na psychiatrii

Dnešní článek vzniká tak trochu na objednávku. V průběhu uplynulých dvou týdnů mi přišlo hned několik dotazů, jestli stáži na psychiatrii nechci věnovat trochu víc prostoru než jen těch pár řádků denně v instagramových postech. A já chci a moc, protože si to zaslouží.

Výuka Všeobecného lékařství na brněnské Masarykově univerzitě (podobně jako na školách jiných) probíhá od čtvrtého ročníku formou týdenních až čtrnáctidenních bloků věnovaných jednotlivým oborům. Máme za sebou oční, gyndu, několik interen, chirurgií a další, v listopadu pak přišla na řadu i psychiatrie.

fullsizerender-10A kdyby se autor fotografie otočil o 180 stupňů, bude na ní psychiatrická klinika!

Já sama jsem věděla, do čeho jdu. Obor znám dobře, přes léto jsem na brněnskou psychiatrickou kliniku dobrovolně docházela na praxi a pokračuju v tom několik odpolední do měsíce i přes semestr. Pro většinu páťáků je to ale vůbec první zkušenost s duševně nemocnými a péčí o ně, málokdo tedy tušil, co může čekat.

fullsizerender-14

Po prvních dvou teoretických dnech, které nám pomohly trochu se zorientovat v oboru a zjistit, kolem čeho všeho se vlastně točí, přišla i klinická část na odděleních. Naše skupinka měla to štěstí se podívat mezi děti, se kterými jsem dosud neměla žádnou zkušenost.
Oddělení 21 je vyzdobené jako velká loď s kajutami (pokoje), podpalubím (škola a herna) i místnostmi kapitána a důstojníků v bílých pláštích. Pokojíčky ale neobývají jednotliví pacienti označení svou diagnózou. Místo toho se tu ale na malou posádku dívají jako na milé, statečné a často osudem ztrápené děti, z nichž každé má svůj příběh, spoustu věcí umí, pro ještě víc si je zamilujete a kromě toho přišli taky s nějakým problémem, který jim tu jako tým pomáhají vyřešit.

fullsizerender-11Vítejte na palubě!

Děti šikanované a úzkostné, které se po ošklivých zážitcích bojí do školy, ale jsou rozhodnuté s tím bojovat, Depresivní slečny, kterým kamarádky z pokoje pomáhají zjistit, že na světě je z čeho mít radost. Malý pacient se vzácnou formou schizofrenie s raným začátkem. Spoustě mladých holek kolem dvanácti let zmítaných poruchou příjmu potravy tu podávají pomocnou ruku lékaři, psychologové a nutriční terapeutky.

Každý jsme dostali chorobopis jednoho obyvatele tohohle „letního tábora“ a mohli jsme si s nimi popovídat. Slovo „vyšetřit“ tady není úplně na místě, protože mezi nástroje psychiatra patří především zvědavé otázky, empatie, zájem o pacienta, tužka a kus papíru.

fullsizerender-15Trapné vtipy, to by mi šlo.

Pedopsychiatrií to ale nekončí. Na oddělení 22 se věnují pacientům s poruchami nálad, tedy především depresivním a těm bipolárním, kteří si několikrát za život projdou nejen depresí, ale i jejím pravým opakem – manickou epizodou. Při ní srší energií, povídají a povídají, nepotřebují spát, dokáží utratit velké peníze a začít spoustu velkých projektů… a taky při pohovoru znavit nejednoho medika :D.
Pacientům hodně pomáhá režim oddělení, je super vidět, že si odpočinou v dílnách, na zahradě nebo při jiných aktivitách a jak si z nemoci pomáhají navzájem.

Processed with MOLDIVOK, klinika má i své stinné stránky.

Oddělení 23, které jsem navštěvovala přes léto, je co do spektra chorob asi nejzajímavější. Kromě pár závislých na alkoholu, kteří zde započínají svůj detox, se tam nachází hlavně pacienti s diagnozou schizofrenie a jí podobnými poruchami. Budoucí lékař tam narazí na opravdu zajímavé případy a mluvit s pacienty je neocenitelná zkušenost, protože tohle vás knížky prostě nenaučí.

Spousta (na začátku vlastně snad všichni) mediků neví, jak se k duševně nemocným stavět, jak s nimi komunikovat, jestli z nich nemají mít strach… Odpověď je jednoduchá. Jako ke každému jinému pacientovi na jakémkoli jiném oddělení. Jsou to lidé jako my. Jen vlivem nemoci, která (většinou dočasně) změnila fungování nervových působků v jejich mozku, nevnímají realitu stejně jako jejich okolí nebo se jim třeba jejich situace zdá bezvýchodnější než ve skutečnosti je.

A tady jsme u velikého problému psychiatrie – stigma ve společnosti.
Představa pacienta psychiatrického oddělení jako nevypočitatelného blázna, kterého by bylo nejlepší někam zavřít a už nikdy nepustit, je totálně mimo mísu. Velmi často jsou to lidé vláčení osudem, kterým se třeba v životě staly velmi ošklivé věci, nebo si vytáhli Černého Petra, když se v prenatálním vývoji geny poskládaly jak neměly.
Ale hlavně jsou to lidé. Jako naši kamarádi nebo naše rodina. Duševní nemoc může potkat kohokoli a neměla by být ostuda nebo důvod k pomluvám, když si řekne o pomoc. Je to nemoc, choroba. Člověka se zánětem slepého střeva taky nezavrhnete s tím, že je divný, beztak si to vymýšlí a lepší se s ním nestýkat.

Jinak divní nejsou ani psychiatři (jak se někdy tvrdí 😛). Nezaujatý spolužák poznamenal, že jsme za stáž potkali vlastně daleko víc normálních a příjemných lékařů-vyučujících, než je často zvykem :D.

Občas přemýšlím, jestli je psychiatrie opravdu obor, kterému bych se v budoucnu chtěla věnovat. Práce s pacienty mě moc baví a zajímá, věda kolem mě fascinuje, ale říkala jsem si, tolik jiných specializací se nabízí, nepatřím přece jen někam jinam, je tohle vůbec dobrý nápad?
Celé dva týdny jsem chodila domů ještě o level víc nadšená než obvykle, Tomovi vykládala zážitky už od dveří, hltala semináře a odpoledne a po večerech se hodiny učila, i když jsem vlastně nemusela.
Řekla bych, že to bude odpověď na mé otázky :).

img_7599Hnízdo z knih.

Uvědomuju si, že tenhle článek je velmi sluníčkový, že jsem zaujatá, naivní, nadšená a optimistická. Ráda taková zůstanu.

22 Comment

  1. To vůbec nevadí, že je sluníčkový – je totiž moc pěkný a čtivě psaný i pro (medicínou nepolíbeného) člověka, jako jsem já!
    Ráda jsem se dozvěděla zase něco nového a moc Ti ve výběru specializace fandím!:)

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuju, za všecko 🙂

  2. Vlnek says: Odpovědět

    Byl jsem jako pacient 6 týdnů na psychině v Olomouci se sociální fobií (terapeutický pobyt, ne přímo běžná hospitalizace) a hodně mi to pomohlo otevřít oči nejen ohledně sama sebe a své poruchy, ale i ohledně pocitů a potíží ostatních. Vždycky jsem se o psychické problémy tak trochu zajímal, ale ta osobní zkušenost je neocenitelná. Když vidíš dospělé ženy jak se slzami v očích líčí jak je jejich máma v děství bila, začneš si uvědomovat odkud to pochází. A ta síla v nich tohle všechno překonat je neuvěřitelná.

  3. Ali says: Odpovědět

    To je tak krasny clanek, Zuzi! Uplne z toho srsi, jak to milujes a moc se mi libi, jak citlive popisujes pacienty – s pochopenim a bez spetky pohrdani, tak to ma byt. Strasne ti preju, aby te to nepustilo! A jsem si uplne jista, ze se ti povede dostat se tam, kam chces. Moc rada si prectu vic takovych clanku, tohle tema je celkem tabu a je skvely, ze o nem nekdo mluvi, treba nekomu otevres oci 🙂 Mej se krasne! A.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuju :). Když bude o čem, ráda je budu psát (i kdyby třeba neměly být zdaleka tak populární jako hejty nebo polonahotinky :)))

  4. Anonym says: Odpovědět

    Skvely clanek!

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuju 🙂

  5. Míša says: Odpovědět

    Zuzko, ta poslední fotka tu neměla být! Uvědomuješ si co jsem si právě diagnostikovala ;)? Snad ti to nadšení vydrží co nejdéle ;).

    1. Zuz says: Odpovědět

      Gratuluji k syndromu medika, občas jím trpíme všichni 😀

  6. Anonym says: Odpovědět

    Snad až na „Hraniční poruchy osobnosti – s těma se kamarádit nechceš“ – vždyť pocit, že je všichni odmítají a zůstanou sami, je jejich jádrový příznak…

    1. Zuz says: Odpovědět

      Snad je jasné, že je to nadsázka, stejně jako všechny ostatní popisky fotek.

  7. Krásná reportáž z psychiatrické „stáže“ 🙂 Je krásné, že tě to takto baví 🙂 Jen tak dál 🙂 ty by ses mi jako doktorka líbila 😀

    1. Zuz says: Odpovědět

      Tak snad mě nikdy nebudeš potřebovat! 😀

  8. tereza š. says: Odpovědět

    Skvělý článek! Abych pravdu řekla jsi takový můj „vzor“, hrozně moc tě obdivuji a držím ti palce ať si vybereš opravdu to co tě bude bavit a naplňovat 😊 jsem teprve ve třeťáku na gymplu a můj sen je jít na medicínu, ale vůbec si nevěřím, nemám na to asi tak pevné nervy a všechno co by měl mít člověk, který chce jít na medicínu, ale na druhou stranu vím, že toto je opravdu to co by mě naplňovalo a dělala bych to s láskou, měla bych radost z toho pomáhat ostatním.. Každý den doufám, že tě v Brně někde potkám, tak snad se mi tyto dva sny splní 😃

    1. Zuz says: Odpovědět

      Jestli na to člověk má, to mu neřekne bohužel nikdo, ani já si minimálně do třeťáku vůbec nevěřila. A taky to není pro každého a je spousta veselejších, méně náročných a co do pracovních podmínek optimističtějších oborů. Ale já nejsem člověk, co by někomu vymlouval, aby šel za svými sny ;).
      Díky moc a jsem ráda, že se článek líbil 🙂

  9. „Sluníčkové“ to je dosť, ale obdivujem ťa, za to nadšenie, len bacha na vyhorenie. Všade sú ľudia a diagnózy, ktoré dokážu nasrať a psychiatria v tomto nie je výnimkou, netreba si to moc idealizovať. Ja chodievam na prax na psychiatriu od štvrtáku (som v 6). Ten obor sa mi veľmi páči, človek sa tam zašpiní maximálne od kafe a je tam bohovský kľud, ale nikdy som z toho takto nadšená nebola, tvoj prístup je super 😀 .

    1. Zuz says: Odpovědět

      Snad mám a buduju si dost obranných mechanismů, jak se vyhoření bránit, ale to ukáže čas… Negativních lidí mám kolem sebe dost, tak dokud nemusím, nechci se k nim přidávat, ona je někdy potřeba na světě i ta dávka nesebekritického optimismu :D.

  10. Stejně si obdivuhodná! Všechno stíháš, zvládáš to skvěle a vypadá to, že tě to fakt baví 🙂 Klobouk dolů a hodně štěstí!

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuju 🙂

  11. Moc krásný článek! Musím říct, že psychicky nemocných lidí jsem potkala ve svém životě docela dost, viděla jsem jak se projevují, když například vysadí léky a je mi hrozně líto, že někdy jsou to tak silné emoce a nezpracované problémy, které je trápí, že už to nejde řešit jinak než léky/hospitalizací. A nebo je to samozřejmě ta druhá stránka – chemické změny v mozku, se kterými se asi nic moc udělat nedá.
    Podle toho, co tu píšeš, musím říct, že jestli se na tu cestu dáš, budeš opravdu skvělý psychiatr a takových je strašně moc potřeba. Empatie je jedna z vlastností, kterou musíš mít danou, nedá se to naučit a bohužel mnoha medikům i doktorům chybí a pak nastává problém.
    Přeji ti, aby tě nadšení neopustilo a vydržela si to až do konce i se všemi svými koníčky, co děláš!! Moc ráda budu sledovat, jak pokračuješ 🙂

    1. Zuz says: Odpovědět

      Jedno je provázané s druhým, tělo, lidská psychika a naše okolí a vztahy v něm se nedají oddělit a právě to mi přijde hrozně zajímavé… Díky za takovou důvěru a milá slova, mně nezbývá než se snažit a jednou to lékařské povolání dělat nejlépe jak budu umět :).
      Hodně štěstí a sil do studia 🙂

  12. […] na psychiatrii jsem úspěšně zakončila zkouškou, na kterou jsem byla naučená asi nejvíc za celé studium a […]

Napsat komentář