Mistrovství republiky v RAW trojboji: všechno špatné, konec dobrý

Říjnové závody v Sokolově dopadly nad očekávání (velmi zlatě) a já se tím pádem nominovala na lednové mistrovství republiky. A protože osmitýdenní příprava šla neskutečně hladce a činka jen lítala, bylo jasné, že na samotné závody se musí pokazit snad všecko :D.

Týden předem mě přepadla hnusná choroba a místo ladění posledních detailů na dřepu jsem v pondělí ráno nedolezla po svých ani do koupelny. Když jsem se konečně dohrabala i do školy, stát hodinu na nohou byl nadlidský výkon a já si říkala, jak toto v sobotu proboha dopadne.

Moje tělo ale zvedání miluje, takže sebralo síly a nemoc do soboty (snad) zadupalo.

Viry žerou svaly :-/.

Do Prahy jsme dorazili s velmi rezervovaným očekáváním, v sedm ráno se ve společnosti dobře naladěných rozhodčích vyslekli do kalhotek (teda já a ostatní holky, Tom ne), navážili (těch 7 kilo do kategorie do 63kg jsem, světe div se, fakt nestáhla 😀) a natlačili do prázdných žaludků kaši. Tělocvična se postupně plnila, tak celý tým Arény Pavly Kladivové zabral VIP stolek vepředu uprostřed a bleskově ho obklopil totálním nepořádkem. Opravdu máme mnoho společného.

Přesvědčená, jaké neskutečné časové rezervy mám, jsem se šla rozcvičit a vyčůrat, abych pak vešla do místnosti přesně v okamžiku, kdy mě volali na platformu na druhé straně haly. Natáhnout krok, najít opasek, nasprintovat pod činku, 100kg máme, hurá sláva. Ještě, že jsme si ze strachu z nemoci snížila první pokusy, protože takhle nesoustředěný dřep svět neviděl.
107,5kg na pohodu a trenér nakázal 115kg, že v nohách to je.
V nohách asi jo. V hlavě očividně nebylo.
Ve snaze nezůstat pod osou pohřbená jsem vystřelila nahoru o pikosekundu dřív a za nedostatečnou hloubku vysloužila 3 veliké a červené stopky.
Fuak.

Tom Kejík se mezitím zhostil své role trenéra (což se projevovalo tím, že po nás koukal a oslovoval nás „Hoši“) a můj Tom věnoval maximum energie společenské konverzaci se zbytkem týmu. Já jsem si zašla na další kafe – v bufetu měli „turka“ nebo „Neskaféčko“, kterého mi do kelímku zalili asi dvě polévkové lžíce, což mě vystřelilo na měsíc. I tím, jak to bylo hnusný.

Na bench jsem se mega těšila. Stres z dřepu byl pryč, měla jsem nabenchováno a prostě mě to ba.
60kg easy, 62,5kg gut, 65kg jsem si hodila na plíce a tím skončila, takže nic. But still… 62,5kg je nový osobák, spokojenost veliká.

Před mrtvým tahem jsem v sobě kromě kotle ovesné proteinokaše měla už jablko, proteinovou tyčinku, bulku se šunkou a Horalku, takže bylo jasný, že to pude. 125kg na krásu, 132,5kg ztěžklo, ale trenér doporučil testnout osobák 137,5kg, že těch 5kg nepoznám, že tam byla rezerva.
Ten kluk neměl den :D.
Činka se při třetím pokusu jaksi přilepila k podlaze a já s ní nepohla, kdyby mi měly oči vypadnout z důlku a na hlavě prasknout cévka. Svaly po nemoci si řekly, že teda vocuď pocuď, a ten den už to prostě zabalily.

Princeznovský druhý pokus.

Výsledný total 302,5kg je tedy horším výsledkem než v říjnu na oblasti, ale zároveň je to přesně o 302,5kg víc než jsem si ještě pár dní předtím, s teplotou a kašílkem, myslela, že v sobotu zvednu. Osobák na bench je super bonus, ale nejlepší stejně bylo moct se zase vidět s děckama z Arény i všemi, co dorazili fandit.

Na Mistrovství republiky žen se svými výkony nominovaly do kategorie do 72kg celkově 3 závodnice. Výkony dalších dvou holek byly od těch mých na míle vzdálené i kdybych se ten den pod činkou třeba na hlavu stavěla, není tedy překvapením, že jsem si domů odvezla bronz za dřep, bench, mrtvý tah i celkové umístění. Takového kovu!

Nejvíc rozkošný medaile s panáčkama!

A protože víc než blýskavé cinkací věci na krku už mě zajímalo jen jídlo, nasedli jsme do auta a vyrazili směr tržnice Sapa otestovat, jak ten Vietnam umí v Praze.

Bun cha skvěle ochucená a mastná až za ušima 😀

Přátelé, umí. Ale v Brně minimálně stejně dobře :).

Tak zamilovaně jako na tu polívku se na mě dívával, když jsme spolu začínali.

Celkové pocity ze soboty jsou smíšené. Natrénováno jsem měla na víc, ale nemocné slabé tělo a hlava, která se bála, že to tělo je nemocné a slabé, to zařídily jinak. Občas celá rozcvičovna působila jako lazaret. Střídavě se posmrkávalo a pauzách jsme srovnávaly, kdo měl který den kolikátky horečky. Můj výkon viróza ochudila o nějakých 10-15kg, ty vem čert, ale některé holky si brousily zuby na nové národní rekordy a nebylo jim přáno ani zdaleka.
Rozhodně jsem tomu ale dala svoje maximum, v tréninku neošulila jediné opakování… a to se počítá :).

Že prý přes práh mě přenést zvládne a kdybych změnila váhovou kategorii, tak víc nabuší.
Je větší lásky? :))

Teď je tedy čas dát trojboj zas chvíli spinkat, ať můžu obout zas pro změnu crossfitové, běžecké, pumpičkářské botky… jednoduše dělat přesně to, na co zrovna budu mít největší chuť. Jisté je, že v tom bude činka a že to budu dělat poctivě a jak nejlíp umím :).

3 Comment

  1. Anonym says: Odpovědět

    Jsi neskutečně užasnááááá 🙂

  2. Trochu sa ťa bojím, lebo, si schopná vziať dve ja, pridať k nám ešte 10 kilové závažie, celé to zdvihnúť a…. 🙁 kde bereš tú energiu? 😀

    1. Zuz says: Odpovědět

      Já moc nedělám nic jiného ‚:-D.
      A bát se mě nemusíš, já jsem díky tomu nadprůměrně klidný člověk B-).

Napsat komentář