Mistrovství Západních Čech v silovém trojboji

aneb 13h maraton narvaný intenzivními zážitky, ze kterých se má křehká dojatá duše bude ještě chvíli vzpamatovávat. Ale popořádku!

Jak už jsem zmínila v nedávném článku, existuje ještě pár silových sportů, které jsem nevyzkoušela, obula jsem se tedy do přípravy na závody v raw silovém trojboji. „Raw“ v tomto případě neznamená, že by se mezi výkony svačily nepečené dorty z datlí, mandlí a avokáda, ale označuje závody za použití minimálního podpůrného vybavení (můj růžový barbie opasek naštěstí povolený je).

Celkem 8 týdnů jsem vložila do přípravy jen a čistě silové. Tréninkový plán od Kuby mi ordinoval hromady dřepů, benchů, mrtvých tahů a shybů v několika variantách, ale na nějaké intenzivnější, nedejbože crossfitové pocvičeníčko jsem si chvíli nechala zajít chuť. Naposílala jsem mu desítky minut videa, ladili jsme techniku a provedení (dynamiku, Zuz, dynamiku!), zvyšovali váhy.

img_5642Tréninkový pot a krev si domyslete.

Od začátku jsem věděla, že chci, aby na závodech byl se mnou. Už znám svoje nervíčky a schopnost zapomenout na pódiu, proč jsem tam vlastně přišla. A protože je Kuba doma v pražské Aréně Pavly Kladivové, čekal nás výlet do Sokolova, na Mistrovství Západních Čech. Do Chorvatska je to už jen o kousek dál.

Před šestou ranní se nám v hlavách rozdrnčel odporný zvuk budíku a vyrazili jsme z naší mezizastávky v Praze. Byla jsem nervní jak pes už den předem, žaludek se se mnou nekámošil a vůbec mi tím pádem nevadilo nechat si snídani až po předzávodním vážení. Žádné odvodňování nebo změny v jídle se nekonaly – moje standardní hmotnost je kolem 69-70kg, kategorie do 72kg tedy byla tak akorát, vzhledem k tomu, že do nižší váhovky (< 63kg) bych se nevešla ani v den závodů v kulturistice, vyhublá jak tyčka a vyschlá jak švestka :D.

img_6482Shodit 7kg a nezvednu ani sebe ze židle 😀

img_8290Po koláčích a mlíků ty kotouče prý lítají samy, tak jsme se podle toho brzy po příjezdu zařídili.

Dívky mají přednost, kolem desáté nám tedy nachystali pódium k dámskému dřepovacímu výstupu. Oblečená v závodním dresu jsem se cítila něco mezi batoletem s ušmiknutými dupačkami a plavcem za první republiky, inu vše je jednou poprvé (za půjčení tohoto elegantního kousku ještě jednou děkuji drahé Adél).

img_3205

img_3212

Jak řekla moudrá spoluzávodnice Ada, nejde o to, kolik zvedáš, ale jak u toho vypadáš!

Základní pokus jsem si na Kubovu radu zvolila 110kg. Ono to totiž není žádná sranda, s těmi pokusy – celkově máte tři, od první váhy už nemůžete jít níž a pravidla provedení cviků, na které dohlíží 3 rozhodčí, jsou celkem přísná. Zvlášť hloubka dřepu „kyčle pod výšku kolen“ mě znervózňovala výrazně.
110kg i přes nervíky padlo, 112,5kg taktéž, ale byl to boj s osou na dlouhé vteřiny, takže výš už jsem radši nešla a šetřila síly na zbytek dne.

V Sokolově se sešlo 80 závodníků a i když organizátoři jeli jako mašiny, do dalšího cviku zbývaly minimálně 4h. A tak jsme čekali. A čekali.

img_8313Powerlifting – jediný sport, kde jsou růžové podkolenky a balerínky s mašličkou regulérní závodní úbor.

A taky fandili a jedli (protože jídlo je síla a ta dýňová buchta, co jsem si napekla, se povedal velmi #pochvalSe) a zase fandili, nejen Arena týmu, ale komukoli, kdo zrovna bojoval s činkou. Takovou atmosféru jsem ještě nezažila. Potlesk po každém pokusu, křik a povzbuzování, v rozcvičovně jsme si se „soupeřkami“ navzájem nakládaly kotouče a po úspěšných výkonech gratulovaly. Každý přál tomu druhému odvést svůj nejlepší výkon a překonat hlavně sám sebe.

fullsizerender-6Jako buchta dobrá, ale jak došlo na rýži, nabyl Tom až zamilovaný výraz.

Před třetí odpoledne přišel na řadu bench a nervozita byla ta tam. Kuba mě před druhým pokusem dokonce žádal, abych se soustředila na činku, když jsem se pár minut před nástupem snažila být zábavná a něco rádobyvtipného mu vyprávěla.

img_3265
Na povel rozhodčích osu „položit“ na hrudník, vyčkat na výzvu, až pak zvednou a po dalším povelu odložit do stojanu. Nebylo toho málo! Druhým pokusem 62,5kg jsem dorovnala svůj osobák a byla rozhodnutá ho se 65kg zdolat. Pauza dole byla ale nad moje síly a pětašedesátka tedy padne jindy. Neva!

Mrtvý tah odstartoval kolem sedmé večerní. Obavy, že už budu unavená, se nevyplnily, skákala jsem nadšením jak králíček Duracell. Zaprvé jsem se hrozně těšila a zadruhé je kofein velkej kámoš :D.

img_3313

img_3350

První dva pokusy – 125kg a 130kg – mi přišly lehké, finálními 135kg pak padl nový osobní rekord.

fullsizerender-7A z toho jsme měli pořádnou radost!

Navíc jsem se u toho nepočůrala, nezlomila vejpůl, nevypadly mi oči z důlku ani záda neprohly jak zvracející kočce, což je spousta důvodů ke štěstí a oslavám.

Kuba průběžně hlásil, že to vypadá velmi dobře a že se pohybuju kolem druhé příčky ve své kategorii. Mně to ale přišlo dost divný, protože holky kolem zvedaly pořádné váhy, a taky mi to bylo celkem šumák, jelikož jsem na první závody v trojboji přišla bojovat hlavně s vlastním ostychem a jakýkoli výsledek byl skvělý výsledek.
Před jedenáctou večerní 130kg borci naposledy zvedli činku do vzduchu a mohlo se vyhlašovat.

Děcka, šílený.
V kategorii žen do 72kg nakonec fakt padla ta druhá příčka, k tomu ještě 3. místo z 16 holek absolutně (podle Wilkse – po přepočtu nazvedané váhy na tělesnou hmotnost) a zlatá jako absolutní vítězka mezi juniorkami.
Like whaat.

img_8342

Už jsem pár různých soutěží objela, ale věcné ceny tady ty ostatní převálcovaly. Dva malé balíčky pracího prášku za stříbro a bronz, za absolutku pak celých 10kg Arielu. Tom skákal do vzduchu, že jsem konečně vyhrála něco pořádného a ještě cestou si pochvaloval, jak to v autě voní.

Pofotit se s Aréňáky, rozloučit se, znovu a naposledy pogratulovat ke skvělým výkonům a jeli jsme domů. Z nervů jsem si ještě před prvním dřepem uhnala ústřel krční páteře, který mě profackoval krutou bolestí, kdykoli jsem se pokusila otočit krkem, a i přes veškeré fyzio-snahy mi takto „zpříjemňoval“ celý den. Čtyřhodinová cesta do Brna tedy byla velmi pestrá, protože mě z bezesného spánku vzbuzovalo nejen pocinkávání medailí na krku (odmítla jsem je sundat 😀), ale i každý hrbolíček na déjedničce.

Processed with MOLDIVZbytek „dne“ vypadal pak nějak takto.

Celou sobotu ještě vstřebávám a chvíli vstřebávat budu. Rozhodnutí vydat se až na dálný východ bylo to nejlepší možné. Nebýt trenéra, tak jsem totál bezradná ve výběru váhy na jednotlivé pokusy a nejen v tom. Celkově jsem měla pocit, že se s lidmi z týmu znám už dlouhé měsíce, že jsou to kámoši z gymu… přitom jsme se potkali před pár hodinami.

img_8326

No a největší díky samozřejmě patří vrchnímu řidiči, svačináři, servismanovi a Alfrédovi pro všechno, který tak jako vždy se mnou trajdal na druhý konec republiky, povzbuzoval, motivoval, měl blbé vtipy a smál se těm mým ještě blbějším, uklidňoval a prostě tam byl, aby mi na konci mohl říct, jak je na mě pyšný. Protože takový ten můj Tomík je <3.
A za to mu patří minimálně 5kg Arielu!

img_8383

 

12 Comment

  1. Já jsem na tebe pyšná jak kdybys byla moje dítě! 😀 <3
    Superžena :*

    1. Zuz says: Odpovědět

      Však kdo mi radil s koupí opasku, výběrem trenéra a jánevímčímvším!
      Dík, Blani, jsi zlato <3

  2. Anonym says: Odpovědět

    Pekny.uzijte si ariel:-))

    1. Zuz says: Odpovědět

      Pořád nám voní celý auto 😀

  3. H. says: Odpovědět

    Jste skvělí! Zuzi, můžu se zeptat, jak se přibližně vyvíjela tvá síla od doby, kdy jsi začala cvičit? Např. tvé první pokusy o dřepy, mrtvé tahy a bench, o kolik ses posunula třeba během prvního roku cvičení a jak se posouváš teď? 🙂
    P.S. Vím, že vám o tohle nejde, ale dala jsem vám dnes hlas na blog roku v kategorii Life, jste jeden z hodně mála blogů, kde čtu opravdu vše, tak proč ne 🙂

    1. Zuz says: Odpovědět

      Upřímně, už si ani nepamatuju. Tahala, dřepovala a benchovala jsem občas posledních pár let a šlo to prostě malými krůčky pořád nahoru. Strašně mě pak letos v létě posunul lineární trénink od Candita – za 3 měsíce jsem místo 6x75kg (hladová slabá tyčka po závodech v bodyfitness) dřepovala 6x95kg. Ze začátku jsou pokroky skoro každý trénink, teď už je to samozřejmě pomalejší, ale pořád to jde :).
      Jinak díky moc za hlas! Sice po žádných blogotrofejích neprahneme, ale moc si toho vážíme a že ty naše výtvory někdo čte (a že je těch lidí tolik :-O) nás samozřejmě hrozně těší :).

  4. […] Zbývá už jen trocha toho bilancování, které se díky mé ukecanosti nevešlo do pondělního článku. […]

  5. Hanka says: Odpovědět

    Zuzi, mám asi blbý dotaz, protože se v tomhle fakt nevyznám 😀 ale co ty balerínky? má to nějaký extra význam? :O 😀 (ty mašličky jsou nejvíc cute btw)
    A jinak tady čtu o hlasování na blog roku, ani by mě nenapadlo, že v něčem takovém budete, já myslela že je to jen pro takové ty fashion holky na youtube – ale už máte můj hlas! 🙂 Zdravíím a ať se daří (a doufám že vás někdy potkám v Brně kurde 😀 )

    1. Zuz says: Odpovědět

      Na závodech musíš na mrtvý tah nějaké boty mít. Já v tréninku tahám nejčastěji bosky, jsem „nejblíž zemi“ a mám dobrý kontakt s podlahou. Zároveň by bylo zbytečné si pro jedny závody kupovat spešl deadlift shoes, takže baleríny byly supr kompromis. A navíc, jak říkáš, jsou cute :D.
      Ono když tě někdo nominuje, tak tam najednou jsi 😀 Děkujem moc, vážíme si toho :).

  6. Anonym says: Odpovědět

    Jela si na západ, ne na východ 😀 Ale jinak gratuluju 🙂

    1. Zuz says: Odpovědět

      Vidíš, asi se mi to spletlo s cestou zpátky 😀

  7. […] Říjnové závody v Sokolově dopadly nad očekávání (velmi zlatě) a já se tím pádem nominovala na lednové mistrovství republiky. A protože osmitýdenní příprava šla neskutečně hladce a činka jen lítala, bylo jasné, že na samotné závody se musí pokazit snad všecko :D. […]

Napsat komentář