Můj superkompenzační deníček II.

Máme tu druhý a závěrečný díl deníčku ze superkompenzačního týdne před závody v bodyfitness a jde do tuhého…

Středa – nula sacharidů, nula životní energie

 Z postele do fitka, z fitka do školy. V knihovně snídám kuře a už mi to ani nepřijde divné. Ze školy zas do fitka. Hlava prázdná.

V troleji nasazuju sluchátka a chystám se na to, že mám poslední příležitost pořádně zničit ramena. Tolik jsem na nich přes zimu makala a teď je ten čas, kdy tomu musím dát všecko. Samomotivace zatím překvapivě funguje.

Tři odpoledne. Cítím se jak přejetá parním válcem. Od pasu nahoru všechno bolí a energii ze mě někdo vycucal.
Koukám do stropu, snažím se o chvíli spánku a sousedi náš byt obohacují metalovými „melodiemi“ a dupotem.

Čtyři odpoledne. Mé odhodlání učit se dosáhlo takové úrovně, že jsem se přesunula z postele ke stolu. Akorát, že si lakuju nehty a vybírám tu správnou barvu k plavkám.
Nevadí. To je jakože taky potřeba.

Kalcium, poruchy iontové rovnováhy, stres, endokrinologie a pojďme spát.

Čtvrtek – poslední den na nule

Naši skvělí sousedé v 5h ráno bouchají nábytkem. Už jsem rozhodnutá, koupím si špunty do uší. Při tomhle tempu si zasloužím aspoň se trochu vyspat.Navíc nabídce knihovny v Kampusu se nedá odolat.

Poslední trénink zad. Poslední. Bolí mě celá Zuz, ale jsem rozhodnutá se do toho opřít. Každý pohyb pořádně procítit, úplně ta záda vyčerpat.

Váhy jsou smutné, na shyby vytahuju zelenou gumu a cítím se jak malé děcko.

Mezi sériemi koukám do prázdna a musím vypadat kapičku zoufale. Najednou mě s širokým úsměvem přijde podpořit úspěšná bodyfitnesska Martina Hrubá, že ať vydržím, že to zvládnu. Tak jo. Zvládnu všecko. 

V poslední hodině Farmakologie pijeme bylinné čaje a posmíváme se homeopatii.

Trénink hrudník-břicho utekl jak nic. Sedím v šatně, zírám do zdi a nechápu, že je konec.

Do závodů už jen nácvik pózování a odpočinek. Snažím se nemyslet na to, jaky by bylo krásný, kdybych se u toho nemusela nonstop učit jak pakoš.

Do půlnoci už jen rande s Patfyzem, po naplánování otázek na další dny začnu malinko vyšilovat, ale jenom malinko.

Pátek – cukrujeme!

Plán na dnešek je jasný. Muhahaha. Odpočinek, 25 otázek do Patfyz, průběžně nácvik pózování a 50g sacharidů (vloček/rýže) každé dvě hodiny.

Nemohla jsem dospat, natož tu kaši stihnout vyfotit.
Možná budu po takové náloži dost spavá. Vůbec mi to neva. Jídloo.S cukry přišla i týdny nepoznaná produktivita. V mozku jako by se rozsvítilo. Učení mi jde od ruky, dělám si pravidelné pauzy na jídlo a pózování (au), sluníčko svítí (což mě příštích pár týdnů nebude moc zajímat) a já se cítím, jako bych vylezla z temné jeskyně.

Přijde mi divný, že nemám jít cvičit. Ani jednou!

Sobota – poslední den před

Včera jsem udělala chybu. Chybu, o které vím, že se jí musím vyhnout, každé zkouškové si to mlátím do hlavy a ono se to stalo zas.

Celodenní učení s minimálními pauzami vyústilo v totální výmaz kolem jedenácté večerní, stres, bušení srdce, paniku, přemýšlení nad počtem dní, otázek na den, času na otázku, rozvrhu opakování…

Noc byla hrozná a krátká, před šestou jsem se probudila ve stejném nervu, jak jsem usínala.

Snad do oběda mi trvalo, než jsem hlavu trochu uklidnila. Nejvíc za to můžu vděčit Tomíkově objetí, ve kterém bylo na chvíli všechno úplně v pořádku.

Tolikrát jsem si říkala, že těmhle krizím nebudu podléhat a musím si zachovat zdravý rozum. Nejhorší, co mě může potkat, je vyhazov ze zkoušky a opáčko po týdnu. No bóže.

Zvolím pro dnešek kompromis, budu opakovat jednoduché otázky, v neděli si snad hlava odpočine a od pondělka mi to půjde jako dřív. SnadDen utíká ani nevím jak, učím se, chroupu racia, pózuju, učím se… Svaly přijímají chvíli neviděné cukry s otevřenou náručí a forma se mění před očima, zírám.

Kolem páté se staví trenér zkouknout výsledky a v jeho očích vidím spokojenost s naší prací, nic mě nemůže potěšit víc :).

V 7 večer vzdávám Patfyz a jdu se věnovat příjemnějším povinnostem – umýt hlavu, naposledy opeelingovat celé tělo (ještě, že jsem tak ohebná), aby dobře chytla barva, navařit jídlo na zítra, nachystat cestovní megatašku se vším potřebným.

Z loňska už mám praxi, takže nechybí malířský váleček, kuchyňská houbička a lékařské rukavice (vše pro nátěr barvy), balíky racií, teplákovka, srandy typu sponky, líčidla a umělé řasy, žabky, kelímek na čůrání (jinak se vám rozmaže barva, život je tvrdej), oboustranná izolepa (žádné vypadávání prsou na pódiu nebude!), registrační průkaz svazu kulturistiky… a tak dále a tak dále.Závody beru jako vyvrcholení ne tříměsíční, ale několikaleté dřiny jak mezi činkami, tak běžeckých botách a (v dietě především) v kuchyni.
Potkám spoustu kamarádů a známých, kteří přijedou fandit, pomáhat, nebo dokonce budou na těch prknech stát vedle mě.
Opět to bude soutěž za plné podpory mého skvělého týmu SK Moog Brno, trenéra Luboše Koumala a jeho přítelkyně Martinky.
A hlavně s mým milovaným jediným mužem, který při mě stál, když jsem to po cestě chtěla vzdát. A nebylo to jednou. Tímto bych mu chtěla znova poděkovat, protože bez něj bych nebyla tam, kde dnes jsem. Smrk fňuk.

A teď už jen zalehnout a těšit se. V 5 ráno budíček, první vrstva barvy (Tomík mistr natěrač) a vzhůru do Frenštátu pod Radhoštěm na Mistrovství Moravy a Slezska dorostu a juniorů.

Pokud se tam někdo vyskytnete, mohutně se hlaste, moc ráda se s vámi setkám! 

Letos beru tmavě růžové plavky a v našich nových trikách budeme určitě k poznání ;).Tak držte palce! 

Napsat komentář