Náš Instaživot CL.

Dobrý týden. Učíme se, jak se o sebe starat. Jak si v náročném období najít čas – pro toho druhého, ale hlavně taky sami na sebe. I když to ženská polovina páru občas musí dostat příkazem, aby pochopila, že je to taky potřeba.

A uiiii, stopadesátý Instaživot, husté, že? 😀

Zuz

Pondělní ráno hezké asi jako ta snídaňová krabička. Spala jsem dost, ale stejně jsem na vizitě usínala vestoje, byla v nějaké nervózní nenáladě a celkově se mi do prvního dne na metabolické JIP nějak nechtělo, aniž bych dokázala říct proč. Šedé počasí? Stresíky v hlavě, o kterých ani nevím?
Čekala jsem, že tahle divnost vydrží zbytek dne, ale pak mě David a Kája vytáhli na ponemocniční kafe, odkud jsme s panem D. pokračovali na snatche, deadlifty, box jumpy… a najednou bylo tak o moc líp 🙂 .

Co jsme přestěhovaní, je ještě o trochu těžší dostat se do gymu tak často jak bych ráda – o 20 min delší cesta už je znát. Po pár hodinách odpoledního učení (a jedné spaní) jsem si uvědomila, že by ten výlet zabral čas, který jednoduše nemám. A že venku bylo ten den nádherně. A že po běhání je mi vždycky taak fajn.
Po státnicích asi chvíli 115 kg nedřepnu, ale zase se při dohánění šaliny rozhodně nezadýchám.

Šesťačky v kampuse na obědě. Naučili nás nemít v životě velký nároky 😀 .
Společné úterý s Kájou na dětské psychiatrii – velká vizita, mindfulness meditace a psychoterapeutická skupina pro poruchy příjmu potravy. Učení v knihovně, oběd v bufetu.
Už nás takových dnů mnoho nečeká a nejde mi to do hlavy. A mrzí mě to! Život medika je stresující, náročnej a intenzivní co do úzkosti i totálního štěstí. A já to vlastně miluju. A bude se mi stýskat.

Čtvrteční OOTD: za mě vítězí rudá variant vlevo, ale v gatích k pupíku taky netáhne na ledviny, žejo.

V pátek jsme to neúmyslně sladili monochromaticky s veselýma ponožkama a Loono na hrudníku. A nevím, kdo z nás dvou se cítí na Hematoonkologii víc doma. Vyzutej a tak.
Tentokrát školou povinnou Káju vystřídal Tomík a já si v jeho přítomnosti uvědomila pár věcí. Jak velké štěstí my doktoři-to-be máme, že nám tohle nemocniční prostředí fakt přijde jak druhý domov. Jak moc dobře je, že David nemusí překonávat strach ze všech těch hadiček, z bílých plášťů a přítomnosti spolupacientů. A že věřím, že je rád, že nás má… ale hlavně jak moc ráda jsem, že my máme jeho 🙂 .

Ahoj, doma!
Co žijem v garsonce bez kuchyně, je maminčin sobotní oběd ještě větším svátkem. O víkendu aspoň na skok na jednu noc domů… protože od neděle mi (nám) začínají 3 dny pryč od všeho. Pro zdraví. Netělesné 🙂 .

Tom


Ono se to fakt děje! Koncem minulého týdne jsme dostali nejlepší kancelářské prostory na zlínské pobočce a na konci tohoto jsem si vyzvedl klíče od brněnské kanceláře. Zároveň s tím přichází větší nárok na mě, abych uřídil tým lidí na dvou místech. Bude to náročná jízda, ale těším se na ni 🙂 .

Víte, celé tohle jsem si představoval jinak. Bylo náročný vidět to všechno kolem, ale zároveň krásný, jak se personál s láskou a úsměvem o všechny stará! A tobě díky, že si mě tam nechal. #jsemsdodem

Potřeboval jsem teplé objetí v mrazivém dni a k tomu byla lednička doma prázdná🤷🏻‍♂️.

A navíc jsem chtěl udělat i dobrou věc. Všude bylo nacpáno a já měl u stolu volno. Když vešla skupinka lidí a pár jednotlivců, rozhodl jsem se opustit svoji sociální bublinu a říct jedné slečně, ať si klidně přisedne, že budu brzo končit.

No, tak mi poděkovala a utekla ven.

Příště to určitě zkusím znovu😐.

Tyhle rána, kdy se můžu prospat aspoň do 7 mám fakt rád. Přidejte k tomu snídani, kterou nejím z krabičky a jsem na vrcholu blaha!

Proteinová kaše je vlastně úplně stejná jako klasická, jen k mléku přidávám půl odměrky libovolného proteinu, co doma leží a obojí vmíchám. Výhodou je, že nemusím sladit a hledat něco, čím bych doplnil i bílkoviny 🙂 . Recept na klasickou kaši tady

.

Káva, ona a klid. Asi začínám fotrovatět, ale tohle mi ke spokojenosti stačí. Díky za tyhle chvilky!

Napsat komentář