Náš Instaživot CLIV.

Dlouhá neslunečná zima přináší nejen tuhé krky a utrápené večery, ale konec už je na dohled. A i ten spíš nepříjemný týden dokázalo občas vytáhnout nahoru pár hodně skvělých snídaní, akcí a společných chvil. Ještě, že se všichni máme 🙂 .

Tom

Jedno z těch míst, kde je vždy dobře a ukáže vám, jak je Brno boží město. Chybělas mi přes zimu, teraso. A proč ty balónky ve tvaru srdce? Kdo ví, prostě Brno! 😀

Jestli jsem něco tento týden slyšel až nebezpečně často, tak to bylo: „Nepůjdeme do GO?“. No jasně, že jo. Téhle misce teplého štěstí se nejde moc bránit 🙂 . Jednou to bylo jen s Kájou, kdy jsme probrali všechny problémy světa a den na to se všema čtyřma, kdy jsme je zase házeli za hlavu a smáli se i naprostým blbostem. No jde je nemilovat?

První krok k tomu, aby má záda a krční páteř začaly fungovat tak, jak by měly. Návštěva u fyzio Klárky s bonusem v podobě baněk. Jestli opravdu mají nebo nemají nějaké účinky nechám na jiných. Mně to bylo příjemný a to je asi to hlavní 🙂 .

Jestli nás čtete častěji, tak tuhle fotku klidně přeskočte. Je tady pro nováčky, kteří by rádi zjistili, jak dělám ty kaše. Do pánvičky dáte 60 g vloček a zalejete 200 ml vroucí vody. Přiklopíte a necháte 5 min odpočívat. Pak zažehnete plamen a hodíte tam pánev. V shakeru rozmícháte 100 ml mléka s 20 g proteinu a vylejete na vločky. Po 2-3 min kouzlení s vařečkou do zhoustnutí máte hotovo 🙂 . Dobrou chuť.

Zuz

Na nedělní snídani, která slavila lásku, jsme se sešli všichni – i Kája, dva dny před hrozivou státnicí – a jak nám bylo spolu dobře je jasné už z toho, že jsme vydrželi vysedávat přes dvě hodiny a pořád by to nestačilo.
Jen těch 5 lidí, 7 talířků a 8 hrnků kávy se do 4pokojů málem nevešlo.

Začínám chápat, co mysleli tím, že šesťák na medicíně je dlouhej a bolavej a bolavě dlouhej.
Začala jsem se učit v říjnu a od té doby jedu. K tomu si osud vymyslel 18 jiných věcí, kterými bude zkoušet, co moje hlava unese a myšlenky v ní se začínají nepříjemně rozbíhat, všechno je těžký, spánek nefunguje a já se nějak držím. Pokračuju. Každé ráno vstávám k nekonečně obsáhlé Interně a snažím se potlačit vědomí, že kdyby jen trochu chtěli, vyrazí mě po dvou větách, protože všechno se naučit ani není možné. A jsem tak moc unavená. Ale nějak jedu dál.
Naštěstí už znám svoje cesty, znám svoje způsoby. Černé myšlenky ještě nikoho k úspěšné zkoušce nedovedly. Večerní běhání čistí hlavu. Meditace to taky umí krásně. Snažím se. Nějak. A jedno je jisté – konec je na dohled 🙂 .

A taky že rána bývají daleko jasnější a slunečnější než utrápené večery 🙂 .

Je to k neuvěření, ale na obou fotografiích jsem já, téhož dne. Po pár měsících jsem navštívila kadeřníka a jak vidíte, je to dramatická změna jako vždy :D.

Čtvrtek byl velký den. Tak moc. Kino Scala se naplnilo lidmi, kteří si přišli povídat a poslouchat o důležitosti psychického zdraví a předsudcích provázejících duševní onemocnění. Akce Strhni nálepku se víc než povedla a že jsme na ní mohli poprvé rozbalit úplně nové (uíííí), nablýskané vydání Příběhů bláznovství, to byla třešnička na dortu.
Čeká nás nová sezóna s projektem – ve velkém stylu, kongresová, festivalová, mezinárodní… a už se nemůžem dočkat 🙂 .

A ještě jsem tam měla u sebe tady tyhle všechny. Z toho dne budu sosat energii ještě dlouho.

Tak. A je to. Poslední společný chemo-pátek na Interní hematoonkologické klinice. Úplně poslední dokapala. Zvládli jsme to. David to zvládl. Samozřejmě, že jo. Protože je úžasnej.
Zas mi tak nějak došlo, jaká šílená horská dráha byla tahle zima a odněkud se slzy objevily.
Tak už jen fotonama rychle posvítit a jedem dál 🙂 .

 

Napsat komentář