Náš Instaživot CLXVIII.

(Snad) poslední týden státnicového roku. Těch nepříjemných chvil jsme si oba zažili možná o fous víc než těch příjemných, ale navzájem si s těmi kolem pomáháme nahoru a je skvělý vědět, že na to člověk nikdy není sám 🙂 .
A do konce všech neradostí, co se letos nasbíraly, už jenom kousek.

Zuz

Vzácná návštěva v Brně 🙂 . Vzhledem k učení teď jezdím domů spíš míň a společný oběd s maminkou a procházka mým nejoblíbenějším městem byly v pondělí vyloženě za odměnu. A ještě jsme ji naučili na vietnamskou kuchyni! I když vidličkou <3.

Sama nebo s panem Davidem, tréninky mě tenhle týden vyloženě bavily a jsem za to hrozně vděčná. Radost z cvičení se s narůstající předstátnicovou únavou většinou vytrácí, ale tentokrát je to spíš naopak. V gymu je dobře. V gymu je klid v mysli. A super lidi. A žádný učebnice. A pak vás všecko bolí, ale ta hlava míň.

Tomíkův velký sen, až budeme zase ve svém „doma“, je nesnídat o víkendu nikdy sám. Pozvat blízké lidi, pobýt spolu, užít si ten start do volného dne. Zatím nemáme ani kuchyň nebo jídelní stůl, ale jóga podložka na balkóně posloužila dobře a my si mohli dát první generálku takhle ve čtyřech. A bylo to skvělý!

Kdybyste nevěděli (a já třeba netušila), tak každou květnovou středu se před Janáčkovým divadlem tančí a živě hraje. Tihle dva mě tam vytáhli po X hodinách koukání do skript, seděli jsme na trávě, povídali si do tmy a bylo fajn.
Zrovna v tu středu, kdy se mi začala sčítat únava špatného spánku a nekončícího osmiměsíčního státnicování, to bylo potřeba. Moc. Starají se o mě. (A začínají si být fakt podivně podobní.)

3:00 – míchám kafe. Nešťastná, unavená, hlava plná nehezkých myšlenek #sebeláskaFail. Čtu novorozenecké infekce.
7:30 – po těžkých výpadech, cleanech, kole a běhání. Zpocená a šťastná. Tréninky ve dvou pomůžou vždycky.
10:00 – po super stáži na psychiatrii a taky vyšťavená, usínající za chůze. Ale pár dní účení už je nic.

Jo a svět se zbláznil a já si pořídila jiné než černé gatě. Rudé elasťáky, prosím pěkně. A miluju je 😀 .

Pondělí dobrý, úterý horší, středa čtvrtek nic moc, pátek zle. Stačí pár nocí, kdy toho moc nenaspíš, a mysl i tělo vyhlásí nouzový stav. Srdce bušilo jak šílené, hlava bolela, oči pálily, učit se už nešlo, spát nešlo, nic nešlo, jen už jsem chtěla konec.
Tak jsem vyhlásila stopku, neplánovaně to v sobotu v Brně zabalila a jela na maminčin oběd. Popřát k svátku matek, nechat se pomačkat a strávit večer s Tomovou (a mojí už taky) rodinou. Nechat skripta v batohu.

Dnešní ráno je o tolik příjemnější. Čeká mě poslední opakování, meditace, večerní běhání pro lehčí usnutí… a zítra na mě teda, prosím, myslete 🙂 #1DayOutOfSnadMUDr.

Tom

Středa byla od rána fakt blbej den, necítil jsem se a oni to věděli. Takže mě před večerem vytáhli do centra, v BurgerInnu vyzvedli večeři a šli jsme sednout před Janáčka, kde zrovna hrál swing. Tak takhle vypadá láska a přátelství?

Dřív jsme spolu bydleli, pak jsme za nimi často lítali do Londýna a teď přišla chvíle těšení se, až se nám vrátí do Brna. Krátké setkání s Evčou před jejím odletem, kdy jsme stihli probrat ve zkratce vše a já zjistit, jak moc mi tady chybí i s panem J., ke kterému pak snad budeme chodit na jóga kurzy 🙂 .

Lidi, ono už to fakt začíná vypadat jako byt. Dvoje interierové dveře vybroušené, natřené, znova vybroušené a zatmelené vady! Všechny zdi mají aspoň nahozenou omítku. Ono to fakt vypadá, že se jednou vrátíme a bude to přesně tak, jak jsme si vysnili 🙂 .

Pořád taťkovi říkám, že by se tím mohl živit a on to odmítá – věřím, že na tohle nebe v hubě by se stály fronty 🙂 . No řekněte sami, nedali byste si? A tak tohle mám teď v týdnu, když přespávám v Kroměříži, abych nemusel úplně každý den ze Zlína zpátky do Brna.

 

1 Comment

  1. Krása. Sleduju a držím palce s dodělávkami na bytě. Gratuluju k dosažení papíru, Zuz!
    Š

Napsat komentář