Náš Instaživot CLXXI.

Tento týden spánku, o štěstí a vajíčková pomazánce.
Prostě ty klíčové věci v životě člověka.

Zuz

V pondělí na skok do rodného města a tohle byla dobrá nostalgie!
Zpátky do fitka, kde jsem před 8 lety dostala do ruky činku a už nepustila. Kde testosteron tvoří součást dýchatelné atmosféry a kde jsem dlouho bývala jediná holka. Pumpičkování se naštěstí nezapomíná. A to světlo v šatně mi chybělo 😀 .

Tak jsme se s Kájou nemohly shodnout, co bylo na úterní velké vizitě na Dětské psychiatrii nejlepší.
Že lékaři a psychologové rozebírali jednotlivé pacienty skoro dvě hodiny.
Že jsou tam teď fakt zajímavé děti, které už dost známe z terapií i povídání s nimi a můžem sledovat, jak se jim daří.
Ty blbé vtipy (přesně podle našeho vkusu).
Jak na nás byli vyšichni milí a my se cítili, jako že tam patříme…
Nene. Nejlepší bylo vidět, že je to pro ty lidi víc než jen práce. Že jsou do toho vlastně dost zažraní a nadšení. Protože to my jsme taky a hodně 🙂 .

Šťastná. Tohle je moje flow 🙂 .

Sobota a dlouho plánovaný společný brunch, který nakonec trval půl dne, protože s nima je TAK DOBŘE.
Moji lidi. Víc než přátelé. A tak. Už to znáte.
Naposledy jsme ve (skoro) stejné sestavě seděli u pana D. na předvánoční besídce. Od té doby jsme posbírali novou sadu vrásek, šedivých vlasů, dva MUDr. tituly a 10 sérií ozařování. Nabitej půlrok, řekla bych.

Fotka pořízená v sobotu v 5:30. A spánek, už přes rok moje každodenní téma.
Nenáviděla jsem svoje nespaní. Další probuzení ve čtyři ráno (a dřív), znova usnout nejde, já z toho nešťastná a zoufalá. Jak těžký bude tenhle unavený den, určitě nevyspaná nezvládnu, co bych chtěla.
A tak to šlo několik měsíců. Zkusila jsem VŠECHNO.
Ale víte co? Nemůžete se donutit ke spánku. Čím víc na něj tlačíte, tím hůř to jde. A víc bolí.
Začala jsem akceptovat svůj aktuální denní rytmus. Chvíli ještě ležím, ale když spaní nepřichází, vstanu a beru jako fakt, že teď je moje mysl prostě vzhůru. Dřív jsem se šla učit (a byly to moje nejproduktivnější hodiny), dneska medituju. A pak čtu nebo píšu.
Najednou ta rána bolí daleko míň. Naopak jsou moc fajn. I přes den mě netýrá únava, když si pořád neopakuju, jak hrozně málo jsem dnes spala.
Možná tohle vstávací období zase skončí. Možná ne. Oboje je OK 🙂 .

Tom

Sobota s NIMA! Napoprvé jsme si společné domácí snídání ozkoušeli ve čtyřech pár týdnu zpátky a šlo to více než dobře. Takže jsme to tentokrát poslali ještě o kousek výš s domácím závinem a vajíčkovou pomazánkou, které vytáhl Honza z rukávu 🙂 . Jak dobře nám tam bylo svědčí i fakt, že jsme dorazili domů po třetí odpoledne 🙂 .

Mohl jsem na narozeniny dostat ponožky nebo trenky, ale ta půvabná holka na fotce si řekla, že zkusíme raději něco pro nás méně tradičního a to Horečka sobotní noci v MdB splňovala dokonale! Na ději představení úplně nestálo, ale taneční i pěvecké kreace to 100% vynahradily a odcházeli jsme oba s úsměvem 🙂 .

Před rokem bych si nedokázal představit, že nejdu do gymu, že nechodím běhat, že se vlastně moc nehýbu. Ale to bylo tehdy. Letos se cítím tím vším, co se stalo a stále děje, tak unavený, že si raději po příjezdu vlezu do křesla na balkón s knížkou a odpočívám jinak. Ale v pondělí si má hlava řekla, že by nebylo od věci se zase pohnout a pravděpodobně zlepšit náladu většině sousedů, když jsem se pokoušel skákat dvojáky přes Zuzčino krátké švihadlo. V jednu chvíli to pak spíš vypadalo jako pokus o sešvihání se do klubíčka.

 

Napsat komentář