Náš Instaživot CLXXIX.

Týden, kdy každý z nás žil na jiném konci republiky a který nás posunul oba dopředu – Zuz v rámci dobrovolničení zas dál objevovala svůj vysněný obor a já makal na společném domově. Blíže níže 🙂 .

Tom

Celý tenhleten týden jsem prakticky proběhal. Vše začalo tady s klukama (doufám 😀) v Podzámecké zahradě, kde se nejen skvěle chodí, ale taky utíká. Krásné zpevněné hliněné cesty, převážně zalesněné a udržované plochy, prostě radost tam trávit čas – až budete mít někdy cestu do Kroměříže, tak si ji nenechte ujít 🙂 .

Protože si myslím, že by to tady mělo být. Něco, co napadne jednou za čas každého, ale nikdo o tom vlastně pořádně nemluví.

Co dávají sociální sítě vám? Je čas na nich strávený adekvátní k tomu, co dostanete zpět? Zamysleli jste se někdy nad tím vším z druhé strany?

Do Brna přijela vzácná návštěva z Ostravy, takže bylo potřeba ukázat, že se nemáme vůbec špatně a že naše gastro scéna stále roste. Kluci z tohodle mexického bistra ušli od otevření, kdy jsme je zkoušeli poprvé, fakt dlouhou cestu a pomalu se to stává jedno z mých nejoblíbenějších míst. Btw. ananasové pitíčko supr, ale cola chutnala ještě o kus víc 🙂 .

Žijeme v Brně nějakých 8 let a až poslední rok objevujeme tahleta klidná místa, kde může člověk vypnout od rušného a rychlého života, který protéká kolem. V úterý stačilo přejít přes cestu od našeho bytu a přesně tyhle pocity zažít v Otevřené zahradě. Příště s knížkou a doufám, že se mi pořadí sehnat Prašina 🙂 .

Lidi, ono se to fakt děje. Přicházejí na řadu dokončovací práce a pomalu to vypadá, že budeme fakt bydlet! Tenhle první kousek vykachličkované zdi je toho důkazem a už teď jsem spokojený s tím, jaké obklady se nám podařilo vybrat.  Jen musíme doufat, že nám vyjdou – nakonec bychom ho chtěli umístit i za kuchyňskou linku, ale u dodavatele už není a v Itálii jsou právě prázdniny, takže nám držte palce.

Milovník kaší se vrací zpátky ke slaným snídaním. Najednou těch vloček bylo dost a tak zkouším, co všechno se dá vymyslet s tímhle zázrakem, co nám snáší holky na zahradě.

Zatím vede varianta na chlebovém toustu s hořčičnou „omáčkou“ (lžička domácího bílého jogurtu, lžička plnotučné, lžička hrubozrnné francouzské hořčice) a volské oko nahoru. Určitě by k tomu šly i bylinky, ale ty až někdy příště.

I když pomalu finišujeme, tak je pořád pár věcí, co je potřeba na bytě udělat a to, že přiložíme ruku k dílu, to jen urychlí nebo nám ušetří nějakou tu korunu, která se při zařizování bude hodit. Takže mi říkejte mistr škrábač omítek. Zároveň to bude dnes taková malá zkouška našeho vztahu, protože se Zuz dobrovolně přihlásila, že pojede na celej den se mnou 😀 .

Zuz

Začínám rozumět tomu předsudku. Předsudku o “divných”, “nenormálních” lidech..
Těch, co z nějakého důvodu uvažují i o pro jiné nezvyklých věcech. Na problémy občas koukají nestandardním způsobem. Někdy jsou až výstřední. Sví. Prostě “divní”. Zabývají se otázkami, nad kterými by se dalo mávnout rukou, že pro praktický život nemají význam. A mluví o tom nahlas.
I o psychiatrech se to říká, ne? Že jsou pošahaní, “cvoci”. Na ten vtip s klíčema začínám být alergická🙃.

Spousta z těch, co vidí svět tak nějak komplikovaněji, míň povrchně a jinak prostě jen hlouběji nakouklo do koutů lidské duše. Svojí nebo druhých. Často se stalo něco zlého, jim nebo jiným, a oni ani neměli jinou možnost.

Já mám tyhle lidi ráda. Čím dál víc se jich kolem mě sbírá a mám s nimi pocit, že rozumí víc než jiní. Nejsou divní. Jsou zajímaví. A bývá nám spolu dobře.

Nedávno jsem řekla, že moje maminka je velmi inteligentní a komplikovaná žena. “Jako ty”, odvětil David.
(Ano, už zas běžím a přemýšlím. A příliš čtu Yaloma.).
#hrděDivná

“Ale ty škaredý státnice jednou skončí, Zuzi, a víš co bude v červenci, že jo?”.
“IACAPAPAPAPAP!🙊”.
Půl roku jsme si tohle říkaly a najednou je to tu.
5 dní dobrovolničení na kongresu Mezinárodní asociace dětské a dorostové psychiatrie.
1650 psychiatrů, psychologů a dalších odborníků z 85 zemí.
700 posterů.
500 speakerů.
A naše první společná holčičí dovolená tady s paní kolegyní.
HOW COOL IS THAT.

Unavený jsme byly už po úvodním školení a to jsme ještě netušily, co nás všecko čeká.

Nebyl to jen tak obyčejný kongres, byl to kongres kouzelný.
Každé ráno jóga s tímhle výhledem na Prahu (společné běhání v 6:15 bylo brzo i na mě, sorry), každý večer společné mindfulness cvičení s psychiatry od Brazílie po Japonsko.
Přednášky a workshopy běžely najednou v 15 sekcích, denně od 8 do 18:15 a my vynechali snad jen jedinou devadesátiminutovku, protože vždycky bylo co vidět. Nebo spíš problém se rozhodnout, jestli půjdem na seminář o sebepoškozování od pana profesora ze Švýcarska nebo o hraniční inteligenci od toho z Harvardu.

Dopoledne většinou v dobrovolnických tričkách a plné práci, odpoledne nahodit šaty a rtěnku a užít si to naplno 🙂 .

Cca od čtyř odpoledne už naše mozky i žaludky volaly o pomoc, ale řešení se vždycky našlo. Ať už to byla hromada sushi s budoucími kolegy (uiiiii) nebo obscénní množství kokosové a arašídové zmrzliny.
Tohle je ještě jeden kopeček, další den už jsme přitvrdily.

Domů jsem docestovala v pátek v noci, ale euforický úsměv pořád drží.
Nejspíš to byl nejlepší týden tohohle léta 🙂 .
Protože jsme ho tak dlouho vyhlížely. Mohly se na pár dní ponořit do témat a oboru, kterým žijem a sdílet to s odborníky z celé zeměkoule. Získaly další důvod těšit se do práce, protože je to o lidech. Načerpaly spoustu nových informací i energie do nadcházejících měsíců. A trávily dny od probuzení do usnutí spolu a pořád to bylo skvělý.
#5dni #2100minPrednasek #61000kroku #130minMindfulness

Prý se na mě těšil. Až si budem povídat. Až mě bude držet <3 .
Já taky a moc. A brzo už budou snad skoro všechna rána společná.

2 Comment

  1. Ared says: Odpovědět

    Holky vy máte teda výšku 😀 japonský profesor vedle vás musel být prcek

    1. Zuz says: Odpovědět

      Tak tak 😀

Napsat komentář