Náš Instaživot CLXXX.

Míváme i povedenější týdny. Míň ušpiněný, míň utrápený, víc strávený spolu.
Ale vždycky to má dobrej konec. A jestli to teď není úplně dobrý… tak to ještě není konec.

Zuz

Taková ta pomalá nedělní rána v našem obýváku, koukáme na telku, válíme se na gauči a tak.

Miluju staré byty a ten náš obzvlášť. Vysoké stropy, zdobené dveře, tlusté chladivé stěny… už míň nadšená jsem z faktu, že nikdy nevíte, jaké překvápko na vás připraví 😀 . Zdi jsem škrábala poprvé, ale prý to většinou jde i rychleji než 10 cm čtverečních za 10 minut s vypětím všech fyzických sil. A to neskromně podotýkám, že já jich mám víc než průměrná princezna.

Ale podařilo se. Zas o krok blíž.

“Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření” od Radkina Honzáka jsem rozečetla z “pracovních důvodu” při přípravě přednášky. A překvapilo mně, co mi rychle začalo docházet – jak moc jsem se za poslední dva roky změnila a jak mě terapie svedla z cesty rovnou nohou do burn-outu, kam jsem kvapným krokem kráčela, aniž bych o tom tušila.

“Stále pod tlakem povinnosti uspět.
Některá z oblastí života enormě významná na úkor druhých.
Pocit nedostatku intimity a blízkosti mezi lidmi.
Neschopnost odpočívat.
Starosti o to zachovat si před ostatními svoji image.
Urputnost a nutnost dosáhnout za každou cenu toho, pro co se rozhodnu.”.

To jsem byla já. Hodně. A nesnažila jsem se to změnit, něco napravovat. Byla to prostě moje realita, moje norma a taky asi jeden z důvodů, proč jsem vydržela veliké tlaky a vystudovala medicínu.
Ale postupně jsem začala poslouchat i jiné svoje stránky, zjišťovat, co vlastně v životě chci a dneska jsem od nekonečné snahy o dokonalost zas o kus dál.
A to mi přijde hezký 🙂 .

Na druhou stranu, riziko vyhoření pro lidi v pomáhajících profesích, v oblasti duševního zdraví obzvlášť a pro ty hodně zapálené speciálně, je obrovské. A já nemám odvahu tvrdit, že mě nikdy nepotká. Ale minimálně na to můžu myslet dopředu. A snažit se o sebe starat✌🏻.
#Nevyhořím

Není teď úplně dobrý období.
Už dávno jsme měli bydlet. Spolu. V Brně. Po svém. Minulé pondělí jsme měli po nekonečných odkladech přebírat stavbu. Srpen jsme plánovali trávit výběrem polštářků a podobných capin. Místo toho prach a suť a místo podlah nekonečno prachu.
Dohadování o termíny. O peníze. Osmý měsíc života mezi krabicemi od banánů. Teď pro změnu ve svém „dětském pokoji“. Kde mi není fajn, všecko je těžší, míň radostný a moji lidi daleko.

Stěžování si a brblání nepomůže, ale stejně to občas dělám. A taky jiný věci, po kterých mi je míň mizerně.
Třeba mindfulness. A jógu. Skoro nikdy se mi nechce. Ale je to nejlíp investovaná hodina dne.

Činky taky pomáhají. Byly tu pro mě vždycky, když bylo zle a vím, že je na ně spoleh. Další „můj způsob“, za který jsem vděčná, že jsem našla 🙂 .

No a pak tihle, samozřejmě. Moji. Lidi, se kterými je mi najednou lehko, bezstarostně a není nic hezčího než zajít společně na snídani, projít se do města a nakupovat Primalex. A nechat se objemout.

Už jsem si odvykla od přístupu „snažit se to teď přežít“, protože být tady a teď, s tím, co je, mi dává daleko větší smysl. A teď přesně tohle dělám. Nějak lepím den za dnem. Štve mě to a jsem na sebe ještě víc nepříjemná a zlá.

Ale i to jde laskavě přijmout a nevyčítat si to. Říkala Kája. A ta má vždycky pravdu.

A pak je tu ještě večerní běhání při západu slunce a v průtrži mračen a to taky dokáže divy 🙂 .

Tom

První chvilky nového pondělí rozzářily paprsky slunce, jenže pak začalo být tohle ráno šílené. Stejně jako zbytek týdne. Měl jsem totiž možnost zjistit, jaké to je, když se na vás vy*ere pták. Když vám při vyzvedávání nové občanky řeknou, že jim praskla voda a dnes zavřeno (btw. byl jsem jediný, kdo nenadával ve slovníku pana prezidenta) a neseženete knížku, kterou si chcete koupit. Nakoncentrujte tohle do 15 min a představte si, jak tímto začíná váš den. Chtělo to delší meditaci než jindy, aby bylo zas hezky na světě 🙂 .

Ten samý den přišla (v té době jsem doufal) poslední velká práce z naší strany na bytě. Škrábání zdí, aby mohli zedníci natáhnout novou omítku. Pět dní po sobě, pět dní odjezd domů až po půlnoci, ale vyplatilo se to, je to nádherný! Až nám předají stavbu, tak nás čeká ještě malování a pak to snad kromě úklidu bude vše!

Poprvé na korejské specialitě, kterou v Botanicu označují jako instagram-friendly jídlo. A ono krom toho, že je takhle krásný je i strašně dobrý. Až někdy budete mít chuť na kupu zeleniny, rýže, hovězího a pálivého kimchi se ztraceným vajíčkem, tak zkuste bibimbap. Na léto ideální, protože je strašně fresh 🙂 .

Po dohadování se o tom, kdo může za zpoždění na bytě a kdo má kolik zaplatit smluvní pokutu bylo i druhý den potřeba provětrat hlavu, ve které pořád rezonoval ten tříhodinovej telefonát. Prázdným městem při východu to byla lahoda. Doufám, že si k běhu najdu po tom všem víc času, protože mi chybí a už zase cítím tu radost z něj, kterou jsem po posledním loňském Spartan Race nechal někde na Slovensku.

Napsat komentář