Náš Instaživot CXLIII.

Když je týden tak moc skvělej, až po 3 dnech na totální nadšené vlně lehnete s horečkou :D.
Choroba naštěstí odešla tak rychle jak přišla, protože aktuálně stěhujem, bouráme a loupem parkety. Tak mrkněte na pár fotek ještě z doby, kdy naše „doma“ nebylo bitevní pole.

Tom

O co méně profi vypadal náš tanec, o to víc super vypadá fotka z něj 🙂 . A taky je to hlavně díky ní, protože je nádherná!

Veselé crossfitové od Colliery <3. Ještě jednou díky za všechno, hlavně pak za přístup, co šíříte kolem sebe, a jak ten náš sport ukazujete a podporujete.

Úterní cesta do Prahy si žádala přípravu kaše do skleničky s sebou, protože cestou na vlak není žádná dobrá pekárna a taky protože jsem šetřil místo a makra na to níže :D.

Na tuhle nádheru z Maso a Kobliha. Takové jejich signature jídlo aka pštrosí vejce, od kterého jsem nevěděl co čekat a byl příjemně překvapený, jak to spolu hraje 🙂 .

Přemýšlím, jestli ten kurz přípravy filtrované kávy byl ve skutečnosti pro mě nebo pro Zuz, když doma kafe vůbec nepiju, ale věřím, že jak budu v Brně trávit víc času, tak se k tomu znovu dostanu a budu ji dělat s láskou pro oba! 🙂

 

Zuz

Jestli to vůbec stojí za to, cestovat na otočku do Prahy jen kvůli Loono vánočnímu večírku a čajem s těmahle dvěma.
No jeje 🙂 .

Nedělní ráno.
Perníčková kaše, psí očiska, po ranním venčení.
A DEVÍTÍ HODINÁCH SPÁNKU OMG YES.

Po dlouhé době první a na chvíli zas poslední společný trénink s chlapcema (nemoc je zlo). Ale užili jsme si to velmi moc. Ještě, že je mám 🙂 .

Naše snové úterý <3.

  • Ranní povídání v kruhu na Dětské psychiatrii.
  • Velká vizita aka rozebírání každého jednoho malého pacienta a jeho trápení v multidisciplinárním týmu lékařů, psychologů, sester, učitelek, fyzioterapeutky a ergoterapeutky.
  • Psychiatrický pohovor se slečnou s nejlepšíma barevnýma vlasama ever.
  • Skupinová mindfulness meditace na oddělení.
  • Další pohovor, tentokrát s „mojí“ slečnou s mentální anorexií. Ze kterého jsem odcházela dojatá.

Nikdy mě nenapadlo, že by moje Kája třeba jednou mohla být taky psychiatr. Ale to nadšení v očích napoví hodně. A jestli jednou bude… bude skvělá.

Tak trochu nadšená z ranního tréninku (shyby, trhy, sranda), tak trochu nejistá, jestli ty ramena nacpu do bílého oblečení na kliniku.

Spoko večeře s mými lidmi po mém prvním mluvení jako „motivační řečník“ na moc příjemné brněnské akci To jsme MY.
A pocit z toho? Nevím. Projev na veřejnosti, pokud nemám mluvit odborně, ale o sobě, je očividně velkej oříšek. Ale asi to nebyla katastrofa. Nejspíš. A když si vezmu, že 24 h předtím jsem ležela s horečkou, tak dobrý.
Snad, teda.

 

Napsat komentář