Náš Instaživot CXLIX.

 

Zuz

Na víkend u nás doma jsem se těšila. Na nedělní ráno v druhém doma, u Kašových, ale stejně moc 🙂 .

Moje maminka říká, že život jde v sinusoidách. Že když je chvíli zle, je jen otázkou času, než to půjde zas nahoru.
A nám třem už zase svítí, zevnitř i zvenku 🙂 .

Ne, nemám tušení, proč jsem si ráno tu hlavu myla.
Co jsme se přestěhovali a cesta do gymu se sakra natáhla, není už tak jednoduché nacpat trénink do diáře. Ale snažím se a pořád se to daří. Když je času málo, aspoň obuju běžecké botky a vyrazím do Lužánek.
Nějak. Podle priorit. A to jsou teď státnice, lidi, projekty, stáže na psychiatrii, čas na sebe… a výkony až někde za. A tak je to teď OK 🙂 .

Říkal, že to bude jinak. Že nebude každý den dojíždět 100 km do práce, odjíždět v 5 a vracet se za tmy (nebo vůbec), vyřízený. Že bude víc času na sebe. Že si budem zase blízko. Že to změní.
Jenže se to nepovedlo. A bylo to blbý. Hrozně moc dlouho.
Teď se ukazuje, že spíš než bojovat proti vnějším okolnostem funguje začít u sebe. Změnit komunikaci. Vytěžit co nejvíc z toho mála, co na sebe máme.
Pořád to není snadný a bez spousty práce. Ale stojí nám za to.

Říká se, že s lidmi, se kterými toho máme hodně společného, je nám dobře. A mně je s Terkou dobře vždycky a moc 🙂 . Tím spíš, když nás obě překvapí páteční neplánované setkání nad dobrou kávou (z ocucaného hrnku, pardon).
A 908 stran, 3 kg papíru a cca 50 dní do státnice z Interny. A to jsem zjistila, že v pondělí jdu do knihovny pro další nálož, asi aby se mi stůl nepřevažoval na jednu stranu.

Už se to blíížíí, já to vím! Ta rána, kdy budu pravidelně vybíhat do sluníčka, co zlepší všecko #vitaminDNeeded.
Pak domů a na snídani něco ultrazdravého, člověku by po těch nekonečno stranách o ateroskleróze a infarktu kus špeku ani nechutnal.

Tom

Doladit chleba a můžeme přijmat objednávky místo Esky😅. Nedělní snídaně u našich, na stole nejlepší vajíčka široko daleko a ONI❤️. Tyhle momenty jsou mi čím dál víc vzácné, protože domů jezdíme míň a míň.

Joo a mít supr kamarády je taky moc fajn! Pár týdnů jsem hledal ten nejlepší diář na světě, ale byl všude vyprodaný. Teda vypadalo to tak, než mě zachránil David :)). Ještě jednou moc díky!

Je to rok a pár dní, co jsem odstátnicoval a začali jsme fungovat jinak. Často si připadám jako na houpačce. Na vině je moje práce, před pár měsíci jsme se oba domluvili, že ke konci roku skončím.
Nestalo se tak. Ale když jsme proti sobě ve čtvrtek seděli a probírali znovu moji práci, tak to byla úplně jiná diskuze. Změnilo se hodně věcí a naučili jsme se s tím pracovat. Jedním z klíčů je i mluvit spolu, ale nejenom o tom příjemném a plytkém. Troufnu si říct, že bez toho bychom nebyli tam, kde jsme.

7 Comment

  1. Iv says: Odpovědět

    Hrozně se mi líbí, že se nebojíte psát i o tom, co se vám zrovna nedaří. To je podle mě skvělý příklad pro ostatní, že věci nejsou zadarmo (ačkoli s jinými popisky by vaše IG mohly vest k dojmu, že ideální životy se žijí tak nějak samy).. Díky vám za tuhle upřímnost a inspiraci!

    1. Zuz says: Odpovědět

      Osobně mě naleštěný svět sociálních sítí moc neba. Tak jsem ráda, že to mají lidi podobně 🙂

  2. T. says: Odpovědět

    Díky za vaší upřímnost. Za to, že všechno není tak nablískaný jako na instáči. Díky za vaše sdílení. Jste skvělí!

    1. Zuz says: Odpovědět

      My díky 🙂

  3. Teri says: Odpovědět

    Ahoj oba 🙂 Teď se obracím hlavně na Zuz – hrozně by mě zajímalo, jak se učíš vypořádávat se s tou Tomovou prací. Loni jsem byla možná v podobné situaci – přítel v práci od rána do 11 večer, někdy práce i o víkendech… Hrabalo mi z toho a fakt jsem to nedávala… ted je to lepší, ale není vyloučený, že se to bude opakovat… Jak s tím zacházíš/zacházíte vy? Nebylo by to na článek? 😉 díky a mějte se fajn!

    1. Zuz says: Odpovědět

      Ahoj Teri. Na článek by to nejspíš nebylo, takhle osobní věci se těžko přetavují do nějakých obecných rad. A rozhodně to není hvězdně vyřešené a napořád v pohodě. Snažím se, zkouším. Měním komunikaci. Sděluju svoje potřeby – jak se cítím, co mi chybí, co mě trápí. Jsem upřímná.
      Důležité pro mě je, aby on byl spokojený a viděl smysl a uspokojení ze své práce a abych já měla pocit, že jsem milovaná a chtěná. Pokud tohle je, tak ať si jezdí třeba pozdě, ať na sebe přes týden nemáme mnoho času… protože jde stejně o kvalitu, ne kvantitu těch společných hodin :).

  4. Jitka says: Odpovědět

    Ahoj, děkuju oběma za další super článek. Sleduju váš blog už asi rok a půl a pořád jste pro mě neskutečnou inspirací. Na netu to občas působí, že všichni všechno zvládají levou zadní, ale u vás je to vždycky takové lidské. Že není vždycky všechno nejlepší, ale je potřeba to řešit a za to vám děkuju 🙂 A Zuzi tobě přeju hodně sil do Interny. Já studuju šesťák v olomouci, a máme jen tři státnice v šesťáku, takže oproti tobě celkem flákárna. Momentálně se taky trápím nad Čéškou a dalšíma knihama do Interny, ale už se nám ten konec studia blíží a pak už budem dělat ten vysněný obor 🙂 Držte se zlatíčka a inspirujte nás i nadále 😉

Napsat komentář