Náš Instaživot CXLVIII.

Hledáme smysl. Poznáváme naše budoucí cesty. Zbavujem se ochromujícího strachu, aby zbylo už jen přátelství a láska.
Někdy mi přijde, že žijem až moc intenzivní životy. V krátkých týdnech se vystřídá obrovská radost a flow, velké výzvy a úkoly, vzájemná blízkost s našimi lidmi a do toho občas úzkost z nedobrých událostí a okolností, nad kterými nemáme moc.
Ale asi to tak má být, asi to prostě všechno zvládnem 🙂 .

Tom

Ten její úsměv! Ještě chvilku před tím byla kakabusák, protože jsem se určitě choval nějak divně a zlobila se 😀 . Nicméně ranní cestování Prahou za východu slunce bylo much much krásný, že si zaslouží fotku. Na rozdíl od následné konference osobního růstu, která mě spíše zklamala a příště si budu dávat větší pozor při rozhodování, kam se jet podívat.

Postátnicová večeře pro ni, nebo taky ne. Užil jsem ji si spíš já a kdybyste se zeptali, zda bychom šli ještě někdy do Sii, tak vám každý povíme něco jiného. Šťastná ruka při výběru z menu byla na mé straně, protože dim sum, ramen i tohle vepřové byly skvělé a naprostou korunu tomu daly kokosové placky se zmrzlinou z tonka fazolek 🙂 .

O den později, ale přece. Občas jsem pěkněj blbec a hodně zapomínám nebo to nějak vypokeruji a doufám, že to nějak dopadne. A ono ne. Třeba na její narozeniny, které nebyly ideální a já pak zpytoval svědomí a druhej den se snažil všechno vyžehlit, protože mi na ní fakt záleží, i když to tak občas nevypadá.

Z celé konference vzešla jedna pro mě poměrně důležitá otázka. Proč tohle všechno dělám? Není to jen honění se za lajky, které mi dávají dobrý pocit na duši? Má tohle celé blogování/instagramování smysl? Od nedělního zveřejnění postu si to převracím v hlavě, ale správnou odpověď zatím nemám. Minimálně v tom, kam chci směřovat svoje působení na sociálních sítích.

V čem mám jasno, je možnost udělat něco pro druhé. V práci každý den upírám své síly směrem k zákazníkům, kteří si naše služby můžou dovolit, ať už se jedná o developery nebo jednotlivce, ale určitě existuje i protipól. Někdo, kdo chce bydlet dobře, ale finanční možnosti nemá takové. A přesně pro takové případy mám v hlavě už delší chvíli projekt, který by byl pro bono. Nic víc zatím říkat nechci a pokud se to nějak rozjede, tak budou mé sítě jedním z kanálů, jak se k tomu dostanete 🙂 .

Btw., kdyby tady byl nějaký stavař nebo architekt a chtěl zjistit víc nebo přidat ruku k dílů, tak mi napište. Dáme kávu a proberem to.

Zuz

Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme v neděli ráno našli na bytě kousek podlahy, kde nebyl totální nepořádek a chaos #postatnicovaKrize. Spousta lidí místo učení uklízí, co může, já to mám přesně naopak – bohudík nebo bohužel.

Státnice každá jinak, ve škole už se s Kájou nevidíme a brněnské kavárny z toho mají radost a pravidelný příjem.
Jo a další moderování Loono besedy s odborníky už v úterý 30. ledna, tentokrát srdcové psychiatrické téma – poruchy příjmu potravy. 180 registrací je fuč. Vůbec nemám strach. Nenenenenenene. #help

A jak moc boží je chodit na kafe s absurdně elegantními, vysoce inteligentními muži, kteří právě dostali ÁČKO Z NEUROLOGIE? Juch 🙂 .
Středeční terapie byl milá a příjemná. Mluvili jsme o mém spánku. O tom, jak strašně těžké je normálně fungovat, když ho není vůbec dost. A že je to teď tak většinu mých dní.
A že množství stresu a nepříjemných okolností v mém životě je teď až absurdně velké a že to by asi nespal nikdo.
A že se musím soustředit na sebepéči. Věnovat se sobě. Někam třeba i vypadnout. Přidat tohle do svých dní.
A když jsem to povídala tady panu Davidovi, vytáhl z tašky nový, nablýskaný, modrý zvýrazňovač. Abych si ten „čas na sebe“ opravdu přidala do diáře a měl svou barvu.
Nemám slov <3.
Vděčná za svoje lidi.

Když mají obě děti narozeniny a maminka a babička se nadchnou. Steak ze svíčkové na oběd, ano, prosím!

Not very fancy snídaně před pracovní schůzkou. Ze které se vyklubal něco jako pohovor. Kterej nebyl vůbec špatnej. Vlastně právě naopak. Blbý týdny a měsíce už půjdou jenom nahoru, věřím moc!

Jak říkám, zle už bylo a další nechcem a nebude.
Už v souhrnném článku o uplynulém roce jsem zmínila, že jeho konec se sakra nevyvedl a svátky celé špatně.
Jako profík přednáším o rakovině a stejně mě její přítomnost dokázala zmáčknout a přidusit. Ten předvánoční čtvrtek a Davidovu zprávu „Zuzi prosim nemas jeste cas na kafe? Potrebuju asi nekoho.“ nezapomenu nikdy.
Přiznávám, že první týdny mě psychicky rozložily na součástky, ale nelituju. Spoustu jsem se toho dozvěděla o sobě i o tom, jak silné je to, co mezi sebou my čtyři máme.
Jsem vděčná, že jsme s ním mohli být, když mu nebylo hej, když se chystal na operaci, čekal na výsledky a taky v pátek, kdy jsme se v bílém vecpali až na první cyklus chemoterapie. Žílu nás píchnout nenechal, ale už jsme mu to odpustily.
Strach je pryč, zůstal jen extrémně černý a nevhodný humor. A láska! Té máme moc. Jsme superhrdinský tým. Fantastická čtyřka.
Jo a sledujte pana Doda na instagramu. Píše nejen o rakovině a její léčbě. A je to extrémně zajímavý a skvělý, přísahám 🙂 .

 

1 Comment

  1. Zdenek says: Odpovědět

    Inu, „život je jeden z nejtěžších“ a běžně přináší problémy. Jde o to, abychom si dobrovolně nepřibírali další a spíše se zaměřili na náš hlavní cíl a příliš netříštili své zájmy. Kdokoli se snaží, aby se z něho stal specialista, lhostejno v jakém oboru, musí vytrvale odolávat svodům v podobě lákavých bočních cestiček. …
    Vašemu příteli přeju, aby therapii absolvoval s co nejmenšími traumaty a vedlejšími účinky, které jsou mnohdy závažnější než nemoc samotná. Na druhou stranu, když jsem dvouletou léčbu, v podstatě obdobným arsenálem cytostatik, zvládl před 39 roky já s diagnosou podstatně závažnější, proč by to nezvládl on. Navíc tehdy ještě bez účinných antiemetik. Držím palce!!!!

Napsat komentář