NÚDZ aka srpen v Disneylandu

Málokdy píšu články „na objednávku“. Ale po mé srpnové stáži přišla hromada dotazů, že kde to jsem, proč tam jsem a co je ta šišatá budova s vodojemem zač. Tak tady to je :).

zdroj: iDNES.cz

 

Medik v létě aneb kdo potřebuje prázdniny

Poslední léto před závěrečným, státnicovým ročníkem (ugh) jsem byla rozhodnutá strávit mimo jiné na nějaké cool stáži za hranicemi.
Utřít slzu nad tím, že jsem kdysi mluvila málem plynně německy a dneska ve Vídni koktám objednávku kafe. Trochu ten jazyk oprášit.

Jenže přišla komplikace a tou je volba mé budoucí specializace. Jakože jasný, mohla bych někde měsíc sádrovat zlomené pařátky a držet háky na operačním sále, ale to asi není program, po jakém jsem toužila. A psychiatrie v cizím jazyce, to je vyšší dívčí. Nejde jen o nějaké základní pojmy a gramatiku, ale jemné nuance, volbu slov, celkový dojem z člověka…
Bylo jasné, že tohle by velký smysl nemělo.

Jenže já si říkám – vždyť my to u nás v ČR přece neděláme vůbec blbě, naopak :). Proč se prostě nemrknout na jiné pracoviště, než je milá Psychiatrická klinika v Bohunicích a nezjistit, co nového mimo Brno.

A protože jsem tvor ambiciózní, sesmolila jsem CV a motivační dopis na několik top míst, včetně Národního ústavu duševního zdraví, kam ani nevím, že by takhle někoho brali.
A protože mám asi štěstí jak prase, tak mi napsali, že se v létě budou těšit!
Juch!

Co to je, to „NÚDZ“?

Národní ústav duševního zdraví, skrývající se pod tajemnou zkratkou NÚDZ (a jinak mu ani nikdo neřekne) je u nás velmi unikátní zařízení. Obvyklý standard velkých psychiatrických nemocnic je několik desítek lékařů na třeba 1000 pacientů. Tady to funguje velmi jinak a kapacitu asi 50 lůžek doplňuje kolem 400 zaměstnanců – psychiatrů, psychologů, sociologů, molekulárních biologů, matematiků a statistiků, neurologů, biomedicínských inženýrů… a mohla bych asi dlouho pokračovat.

zdroj: NÚDZ

Hlavní roli tu hraje výzkum. Za svůj pobyt jsem narazila na hromadu fakt zajímavě znějících programů a pracovišť (dodnes věřím, že v „Experimentální laboratoři pro výzkum fóbií“ hází na lidi pavouky a hady 😀) a kdybych tam mohla být rok a jen se po týdnu střídat v jednotlivých výzkumných skupinách, byly by to pro mě Vánoce od ledna do prosince :D.

Kromě bohatého výzkumu věnujícímu se vzniku a následné léčbě schizofrenie se v NÚDZu aktuálně zabývají třeba pátráním po původu sluchových halucinací, možného užití psychedelických látek v budoucí léčbě (nejen) deprese, neurobiologií partnerských vztahů v rámci Laboratoře evoluční sexuologie a psychopatologie, biochemickými ukazateli a časnou diagnostikou demencí a spoustou dalších projektů zkoumajících fungování lidského mozku a nás samotných.

Vedle laboratoří a specializovaných pracovišť jsou tu pak samozřejmě psychiatrické ambulance, pro jednom oddělení po psychotické, úzkostné a afektivní poruchy a stacionář, kde pacienti pobývají jen přes den.

 

A co já tam?

V rámci brněnské kliniky mám možnost pravidelně chodit na vizity a vést pohovory s pacienty (A hrozně mě to baví. A naplňuje. A  jsem za to moc vděčná. Už jsem to říkala? Asi jo, že.). V létě jsem tím pádem chtěla vidět a zkusit ideálně něco úplně jiného.

Dostala jsem možnost se v rámci výzkumného programu Sociální psychiatrie připojit k pracovní skupině Výzkum a prevence stigma a diskriminace (a teď to řekni 3x rychle za sebou). Tohle téma jsem si vybrala záměrně a z několika důvodů – zajímá mě samozřejmě i kvůli výstavě Příběhy bláznovství, kterou jsme rozjeli a rozjíždíme v nečekaně velkém stylu <3, a taky se tohle prostě jinde než v Klecanech nedělá, takže to byla celkem jedinečná šance.

 

Cvok, magor a šílenec

Destigmatizace, tedy boření mýtů spojených s psychiatrickými diagnózami, je něco, co je zvlášť u nás potřeba jako sůl. Pořád je až příliš mnoho lidí, kteří člověka, který má zkušenost s duševním onemocněním, už navždy považují za „blázna“, „cvoka“, „magora“ nebo ideálně nebezpečného a agresivního šílence.

Přitom je to hlavně a především… člověk. Se svými sny a plány, každodenními radostmi i problémy, často milující rodinou a přáteli a hlavně, jeden z nás. Protože zkušenost s duševním onemocněním má každý pátý. Jen se pořád nenosí o tom mluvit.

Jak často asi nemocný s depresí uslyší, aby se sebral, něčím se rozptýlil nebo nebyl tak líný. Zřejmě častěji, než kolikrát se zeptají člověka se zlomenou nohou, jestli to nezkusil rozchodit. Na nemocnou duši se stále díváme úplně jinak než na nemocné tělo a ve srovnání se západním světem máme sakra co dohánět. Platí to pro širokou veřejnost, ale i mnohé lékaře-nepsychiatry a jiné zdravotníky, sociální pracovníky, učitele na středních a základních školách…

Všechno se to ale pomalu mění a já jsem přesvědčená o tom, že dál měnit bude. I díky pětileté celorepublikové destigmatizační kampani, kterou chystá právě tým Sociální psychiatrie a při jejíchž přípravách jsem mohla přiložit ruku k dílu.

#dnessnidam v kanclu

Jak moc skvělý to v Klecanech bylo bych teď mohla popisovat asi na 10 stranách a to prostě nechceš. Tak jen pár top top bodů:

  • Výzkumné týmy jsou multidisciplinární a fakt různorodé, psycholog se na věc dívá trochu jinak než sociolog, epidemiolog nebo psychiatr a dohromady to funguje skvěle.
  • Ostatní se zajímali o můj názor a stáli o něj. Dávali mi důvěru a svěřovali zodpovědnost za práci, kterou jsem měla. Pro medika dost nová věc. Bohužel.
  • Plnohodnotnou součástí týmu jsou i lidé se zkušeností s duševní nemocí. Třeba těžkou depresí nebo paranoidní schizofrenií. Protože kdo víc než oni ví, jaké to je a co je potřeba dělat a měnit.
  • Lidé tam nechodí jako do práce. Nepřichází si jen nějak odkroutit svých 8 hodin. Vidí, že to, co dělají, má velký smysl, může změnit život spousty jiných a záleží jim na tom. Jsou nadšení. A je to nakažlivý.
  • Ehm, ten výhled z oken všude. Ta terasa kolem kanceláří. Ty psycho obrázky mozků všude po zdech.

  • S většinou kolegů jsem si po pár dnech tykala, koho neznáš, s tím se seznámíš, co potřebuješ, to není problém. Nepotkala jsem jediného nevstřícného člověka. Pánové noční hlídači byli po 14 dnech jak adoptivní dědečci, kontrolovali, kdy jsem dojela domů a ptali se, jak dnes bylo :D.
  • Když něco děláte ve volném čase, protože vás to baví a máte příležitost trávit čas s odborníky, co se tím zabývají na profi úrovni… to je docela sen, ne :).

Sepisovat populárně-naučné texty, v tom už jsem se asi osvědčila :D.

V průběhu stáže se mi podařilo navštívit i vizity na odděleních. Zajímalo mě, jestli tu medicínu na „vlajkové lodi české psychiatrie“ dělají třeba trošku jinak než v Brně. A udělali mi radost. Protože nedělají :).
(Okej, kromě toho, že tam lékaři chodí v civilu – ještě že jsem se včas zeptala a nepřišla jako exot od hlavy v patě v bílém – a budova je přesně o 50 let mladší, což je v prostředí pro pacienty sakra poznat. Ale i to doženem!)

 

 

No prostě a jednoduše… Jsem vděčná za tu zkušenost, za tu šanci. Že jsem potkala lidi, kteří jsou taky zapálení dělat věci navíc. Věci, které považují za smysluplné.

Občas si říkám, jestli se svým nadšením pro psychiatrii, vůbec pro život a pro práci s lidmi nejsem trochu mimo. Jestli to není krok vedle. Jestli se nechovám nepatřičně, jestli nedělám chybu, když pro spoustu jiných kolem mě je normální vidět spíš, že „to nejde“ a zůstat tak nějak tiše v davu.
Ale letošní léto mě zase o trochu víc ujistilo, že tohle je ta moje a pro mě správná cesta 🙂

Šťastná, běhací já. Ústav na horizontu.

11 Comment

  1. Renáta says: Odpovědět

    Boží článek!! A prosím, pokračuj!!! Je strašné, co si lidi myslí o jinéch lidech nemocných na duši, přestože často právě oni mají problém a jen si to nedokáží přiznat a raději uráží ty, kdo šli otevřeně s kůží na trh. Ráda pozoruju lidi kolem, dělám to často, a na základě toho se snažím sama měnit a zlepšovat a je hrozné co vidím…většina lidí jen ukazuje prstem kolem sebe, místo, aby tu ruku otočili proti sobě….protože ono je jednodušší hledat chyby na druhých spíše než na sobě 🙂 Spousta lidí má patologie ve svém chování nebo myšlení, ale ono je jednodušší si to nepřiznat, že jo?! 🙂

    1. Zuz says: Odpovědět

      To nevím, jestli je to jak popisuješ, já to takhle nevnímám, ale třeba to možné je. Spousta lidí soudí hlavně z neznalosti a tím pádem strachu z něčeho, čemu nerozumí. Ale to se dá změnit 🙂

  2. Zdenek says: Odpovědět

    No vidite, …. podle nadseni, ktere je v prispevku znat, Vam to psani muselo jit samo. 🙂
    Kam na to skvele kafe, to jsem Vam prozradil uz v minulem komentari. 🙂 🙂
    Jo, hodne dobry clanek.
    Nevidim nic nepatricneho na tom, kdyz chcete delat to, co Vas zajima a motivuje k dalsimu studiu. Delat svou profesi z nadseni je to nejlepsi, co cloveka muze v zivote potkat. Verte, vim o cem mluvim.
    Pokud jde o destigmatisaci duševních nemocí, zde jsem trochu skepticky. Myslim, ze lide u nas k nezaujatemu nazirani na tento fenomen stale jeste nedorostli.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Možná „nedorostli“, ale je to proces a tím spíš se s tím musí něco dělat a jít tomu naproti 🙂

  3. Hanka says: Odpovědět

    Jsem z úplně jiného oboru a přesto mě tvoje články moc baví a zajímají, píšeš je moc dobře 🙂

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuju! Mě těší je psát a pokud díky nim třeba někdo jiný trochu nahlédne do toho, co mě baví, tak je to skvělý 🙂

  4. Iva says: Odpovědět

    Tyhle články a celkově i tvůj instagram mě hrozně baví. Studuje sice úplně něco jinýho a k medicíně jsem si nikdy ani nečuchla, ale hodně mě tohle zajímá. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli nevíš o nějakých knížkách o duševních nemocech, pro nás, obyčejné smrtelníky, kteří by se o tom rádi dozvěděli něco víc nějak polopatě? Je mi jasné, že ty čteš knížky, kterým bych já moc nerozumněla, ale třeba ti někdo povídal o nějaké a nebo si tenhle komentář přečte někdo, kdo by něco doporučil :).

    1. Zuz says: Odpovědět

      Moc díky! Mě to zas moc baví psát. Asi je to vidět :).
      No jak říkáš, v podobné literatuře se úplně nevyznám. Vím, že existuje třeba skvělá příručka „Úzkost a obavy“ o úzkostných poruchách od Praška a předpokládám, že podobných bude víc.
      Třeba někdo poradí :).

    2. Anonym says: Odpovědět

      Docela pekny je serial Život za zdí, ktery je dostupny na youtube.
      Pokud sezenete, doporucuji „Léky pro duši“ od Oldřicha Vinaře. Muzete zkusit i „Stručně a jasně“ od Cyrila Höschla. V casopisu Vesmír se také tu a tam objevuji clanky s psychiatrickou thematikou.

      1. Zuz says: Odpovědět

        Souhlas, Stručně a jasně je příjemné čtení a Život za zdí doporučuju, super projekt 🙂

        1. Zdenek says: Odpovědět

          O Zivote za zdi vim od Vas. … abych se nechlubil cizim perim. 🙂

Napsat komentář