Petstotisíc angličáků a smrt švihadlem – moje první crossfitové závody

Super nápad, Zuzano

Crossfitové závody pořádané u nás v gymu, za podpory a účasti hromady kamarádů a známých… přihlásit se zdálo jako boží nápad!

Tehdy v listopadu, když akci vyhlásili.

Tak jsem se tedy slavnostně a celá nadšená upsala, týden nato sekla s crossfitem a začala se připravovat na Mistrovství republiky v silovém trojboji, kdy se největším kardiem stalo dobíhání šaliny a víc než 5 opakování v jedné sérii bylo najednou sprosté slovo.

Na republice jsem úspěšně odzávodila a do Kettlebull challenge zbýval týden. Fyzička uslintaného buldoka, maximálka na bench mezi disciplínami asi nebude… neměla jsem úplně natrénováno, budeme-li upřímní :D.

V pátek večer jsme se dozvěděli, na jaké chuťovečky se můžeme těšit. Při čtení připravených workoutů mi vyschlo v krku a Tom se smál, div se nepočůral. Je to zlý člověk.

Výjimečně jsme dorazili včas a vyfasovali pohledná trika. Já v černém provedení a velikosti S, protože tu obvykle nosím. Záhy se ukázalo, že číslování bude trochu někde jinde, protože jsem vypadala, jako bych ho ukradla mladšímu sourozenci (a toho následně snědla). Ramena vs. rukávy prohrály jasně 0:1.


Tom navlékl kanárkově žluté, judgovské. Když už ho žena vytáhla do uřvané zpocené haly, tak ať má i nějaký úkol, přidal se tedy k týmu rozhodčích a s černými složkami se procházel pyšně jak páv.

WOD 1: strach a bolest a smrt a angličáky

100 angličáků  s přeskokem přes činku, každou minutu 5 thrusterů s 25kg.

Tom okamžitě vykonstruoval taktiku. Hlavně to ze začátku nepřehnat! Jet s velkou rezervou, zvládnout v každé minutě třeba 8 angličáků (ale ne víc!) a pokračovat konzistentně.

Mergi, vedoucí trenér a organizátor závodu, proběhl kolem a poznamenal, že „Nechce vidět, že to někdo nedokončí! Teda kromě Zuzky, ta může.“ Je fajn vědět, že vám okolí důvěřuje.

Náš heat odstartoval, 5 thrusterů jsem tam naházela jak nic, 8 angličáků zvládla bez zadýchání, tak přihodila ještě devátý, desátý a pojďme, jedenáctý.

Já kráva.

Ve čtvrtém kole mi někdo asi přihodil na činku tak padesát kilo a sebral veškerou životní energii. Angličáky jsem držela na těch osmi každou minutu, ale bolelo to a sviňsky.
Časový limit 10min mě vysvobodil z trápení. Naštěstí to spousta lidí přepálila daleko víc, takže umístění nebylo vůbec špatný jako! A hlavně jsem přežila.

Jen co jsem popadla první známky dechu, hned jsem ho začala zas vyčerpávat vřískáním na kamarády v následujících startovních vlnách. Navzájem jsme si tímhle hecováním nahnali spoustu cenných vteřin a další dny byly vcelku klidné a tiché, protože normálně mluvit mohl málokdo.

WOD 2: Činkaa <3

Dejte mi do ruky železo a jsem šťastná. 30kg je na můj vkus teda trochu málo, ale běhání mi vůbec neva a tenhle workout mě mega bavil. A taky – když jsem přežila burpeečka, přežiju už všechno.

Stanoviště č. 6, které mi bylo přidělené na celý den, nebylo z nejšťastnějších. Z jedné strany startoval Pali, který dřepne 190kg ve špatný den a utíká i když už dávno nemůže dýchat, z druhé strany jsem měla zase Helču. Ta od začátku nasadila takové tempo, že její početná tetování bylo možné vnímat jen rozmazaně a jasně cílila na medaile.
Byla jsem ráda, že mám kolem kamarády a můžeme se podpořit, ale zároveň jsem mezi nimi vypadala jak zpomalený film :D.

Druhý wod mi jednoduše sedl, protože jsem z 22 holek dokončila v pořadí čtvrtá. Ráno jsem byla přesvědčená, že se zadusím v prvních minutách a skončím na chvostu, takže tohle bylo kapku neskutečný.

WOD 3: koukej, kam skáčeš

Do každého z rozklepaných kvadricepsů jsem poslala jeden banán a trochu vloček s proteinem a už byl čas chystat se na další kolo. Činku mi sebrali a na pořadu dne byla destrukce toho, co zbylo z nohou.

Snažila jsem se jako vždycky o perfektní provedení každého cviku, protože když váš rozhodčí zakřičí „No rep!“ a vy musíte znova a hezky, opravdu to radost neudělá. Byly tu jisté šance, že Mergiho přítelkyně Mary, která mě dostala na starost, přes břicho neuvidí nedostatečně hluboký dřep, ale kdo by to chtěl riskovat a hádejte se pak s těhotnou.

Sedlehy jsem švihala, jako by nebylo žádné zítra, ale vyhazování medicimbalu ze dřepu na terč bolelo, a výskoky na bednu šly s každým kolem hůř. Cca v polovině workoutu se projevila má pověstná nekoordinovanost a já místo přistání na krabici zavadila o hranu a letěla dál a dál, snad několik dlouhých vteřin, a zastavila se až o železnou tyč opodál. Hlavní rozhodčí zakřičel „NO REP“ (kdyby náhodou byl někdo, kdo si mého výkonu do teď nevšiml), já byla ráda, že mám lebku v celku.

Dokončila jsem šestá a to se ani nebodoval umělecký dojem! Pecka.

WOD 4: Zle, matičko, zle

Já tušila, že přijde.

Přišlo.

Švihadlo. Můj arch nemesis. Nikdy jsem nedokázala skákat. Děcka na základce valily přes šňůru jak nic a mně se neustále zamotávaly nohy, zaškobrtávala jsem, těžkopádně vyskakovala, frustrovaně zahazovala ten zlý nástroj a utíkala na průlezky.

Kéž by se za ty roky něco změnilo, synchronizovat všechny končetiny prostě byl a bude vždycky problém. Pár double unders (dvojskoků) už jsem v životě zvládla, ale bylo jasné, že v závěrečném workoutu prostě budu skákat po jednom. A že to bude sakra dlouho trvat.

Veslo mám dobrý (síla vítězí 😀), kettlebell jsem taky nahoupala bez větších problémů. Ještě rozklepaná jsem rozmotala sebe a ten skákací drát a začala. Tak jsem si říkala, jak mi to pěkně jde, jak hopsám pravidelně a bez chyb, vlastně jsem se sebou byla docela spokojená. Jen až jsem v celém startovním poli zůstala skoro sama mi došlo, že to bylo fakt, fakt pomalý :D.

Větší problémy než já už měly jenom 4 závodnice, takže jsem výsledkovou listinou  propadla krásně dolů. Ale mně to bylo šumák. Já totiž věděla, jak hezky mi to šlo a že to bylo o moc a moc lepší než tehdy na hřišti u průlezek!

 

Kolem čtvrté odpoledne už jsem nemohla ani chodit, ani mluvit. Za výsledné osmé místo jsem byla mega ráda. Zaprvé to považuju fakt za úspěch (očekávání před závody nula celá prd) a nezáviděla jsem těm, kteří se museli ještě škrábat na stupně vítězů. Já chtěla jen ležet.

Pozávodní hromadný přesun naší party opičáků do italské restaurace na hromadu špaget bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala. To a pochovat od Tomíka. Všecko bylo, dušička v peří.

A můžu si odškrtnout další silový sport, ve kterém jsem si vyzkoušela závodit. Co vymyslíme příště? 😀
(Na vzpírání jsem nešika, na MMA moc mírumilovná, tak nevim nevim.)

 

4 Comment

  1. Marky says: Odpovědět

    Zuzi, ty jsi superžena! 🙂 Fakt paráda a jsem ráda že nejsem jediná, kdo má se švihadlem problém…když to někomu řeknu všichni si ťukají na čelo. Hold mě to v dětství nebavilo (asi proto že mi to nešlo) a tak to prostě neumím 😀

    1. Zuz says: Odpovědět

      Švihadlo je zlo. Ale mám o to větší motivaci nad ním konečně vyzrát :). Jen mě to bude stát ještě hodně rudých švihanců přes lýtka, to je jasné.

  2. Kaerpi says: Odpovědět

    Taky mi moc švihadlo nešlo, ale snažím se po letech znovu bojovat 😀 Musím pochválit fotku v šedivém tílku, je úžasná, opravdu moc!

    1. Zuz says: Odpovědět

      Věřím, že na něj vyzrajeme! 😀
      Děkuju, Štefan .facebook.com/StevieD-Photography-1375565655999361/?fref=ts umí 🙂

Napsat komentář