Příběhy ve světě aneb když se plní sny

O narození a prvních úspěších výstavy Příběhy bláznovství už jsem se zmiňovala. Od brněnské vernisáže ale uteklo už mnoho vody a my jsme toho s projektem a hlavně spolubojovnicí Terkou Ondráčkovou zažily hromadu. Juch!

Několik týdnů panely pobývaly ve Zlíně.

V Třebíči jsme vystavovaly v ekotechnickém centru Alternátor. A taky si vyzkoušely, jaké je to připravit program pro místní středoškoláky.
Terka dala dohromady pracovní listy, které si mohli vyplnit, líp si informace zapamatovat a pak odnést domů i s kontakty, kde v případě potřeby hledat pomoc.

Co zůstává ale pro mě zatím snad největší zážitek, je workshop o depresi a duševním (ne)zdraví obecně. Všechny třídy, které se nám ten den vystřídaly, byly super a otevřenost děcek mě často až zaskočila, ale zahřála na duši – očividně o tématu psychických nesnází mluvit chtějí, zajímá je to a jsou ochotní se svěřit i s vlastní zkušeností.

Přišlo mi jako velká výzva na tohle téma přednášet a besedovat, ale zpětná vazba byla skvělá. I proto, že „To bylo lepší než ta přednáška youtuberů minulej rok!“ je kompliment, který neberu na lehkou váhu :D.

 

Rovnou z workshopů jsme se přesunuly na Dny duševního zdraví v Pelhřimově, kde nás čekalo neplánované vzrůšo – dva živé vstupy do místní televize :D. Prý to byla menší hrůza než jsem si hned po slezení z pódia říkala já, ale věnovat se budu raději kariéře v medicíně.
Videozáznam pro odvážné.

 

A z Pelhřimova rovnou do pražských Bohnic (Příběhy jsou jedním z důvodů, proč jsem se naučila letos pořádně řídit kamkoli, kdykoli a s plně naloženým kufrem k tomu).
Výstava v rámci mezinárodní konference mladých psychiatrů z celého světa Young Psychiatrist’s Network Meeting před nás ale postavila novou výzvu (pro změnu 😀) – přeložit všechny texty do angličtiny. Den nemá bohužel dost hodin, abychom to ve dvou a s našimi plnými diáři zvládly, ale… lidi jsou dobří. Po vystavení prosby o pomoc na FB se do 2 hodin ozvalo 11 lidí, kteří si všechny diagnózy rozdělili. Za 3 dny hotovo. Neskutečný. Děkuju znova.

Ohlasy odborníků ze všech koutů zeměkoule byly super a já díky výstavě navázala nové kontakty, jedno speciální přátelství a taky příslib, že výstava odcestuje daleko za hranice. Což bude božíí :).

 

 

Po konferenci si Příběhy udělaly ještě krátkou návštěvu na konferenci osobního rozvoje Rise and Shine a už byl čas nabírat síly na slavnostní vernisáž v Praze. Což platilo hlavně pro nás dvě s Terkou.

Zvláštní věc na celém tohle projektu je, že nám všechno vychází. Všechno. Vždycky se najde nějaká šťastná shoda okolností, spousta pomocných rukou a dobrých duší, rychlé řešení nečekané situace. Možná je to karma nebo co, každopádně neustále zírám.

Plánovat a koordinovat velkou večerní akci v centru Prahy, s doprovodným programem, pokud se u toho 200 km daleko učíte na státnici… no sranda. Sehnaly jsme luxusní prostory Skautského institutu na Staromáku, kde se denně setkávají zajímaví lidé a my věděli, že tam chcem být taky. Podařilo se nám najít nekolidující datum (neuvěřitelné), vyrobit plakáty, placky, tiskovou zprávu, pozvánky a online propagační materiály. Můj strach, že tam budeme samy, se s blížícím datem měnil v děs, že se nenacpem, protože počet sdílení události na FB nebral konce. A taky že budu muset mluvit před velikým, velikým počtem očí, co na mě budou upřeně koukat.

Naštěstí jsme se vešli všichni, ale počet očí byl na malou chvíli málem větší, než má kolena dokázala unést. Ale po prvních dvou minutách, kdy jsem se přestala nervózně smát, už to snad bylo i k poslouchání.


Dorazili nám návštěvníci z celé Prahy, novináři, podívat se přišla i paní profesorka Bankovská Motlová, proděkanka 3. LF (woohoo). Velkou radost mi udělala přítomnost „kolegů“ z Národního ústavu duševního zdraví, nebo drahé Marijánky z Loono, jejíž kytka, kterou mi předala, spustila už asi třetí slzy toho dne.

Po vernisáži následovala ještě beseda s herečkou Vlastinou Svátkovu o její zkušenosti s mentální bulímií… a pak už domůů posledním autobusem. A ráno na Chirdu na převazy :D.

 

O týden později nás čekal další výlet směr Praha, u skautů jsme tentokrát promítali Normální autistický film. Kapacita sálu se nám naplnila bleskově, až nás mrzelo, že jsme nenaplánovali něco většího. Štěstí při nás stálo zas a opět. Ze 3 dovezených počítačů nespolupracoval jediný, flashky stávkovaly a kabely nepasovaly… ale všecko se v poslední chvilce podařilo rozjet.
Po projekci jsme ještě do pozdních hodin (což je u mě devátá večerní) diskutovali s paní ing. Magdalenou Čáslavskou, ředitelkou Národního ústavu pro autismus, která byla prostě skvělá :).

(Ty 3,5h spánku, co nám zbyly do dalšího dne po docestování do Brna, byly skvělý míň, ale už jsme to dohnaly.)

 

Ve Skautském institutu budou Příběhy bláznovství bojovat s mýty provázejícími duševní onemocnění, informovat o jednotlivých diagnózách a dělat dobro do 9. 11. 2017 – kdo by rád ještě stihl a neměl možnost :).

 

 

Co nás čeká dál?
Spousta věcí.
Ale taky 5 státnic a celkově náročná zima.
A i proto se výstava vrátí na chvíli domů, (nejen) mezi studenty navštěvující brněnský univerzitní kampus, než zas bude dost hodin denně, abysme se jí mohly věnovat naplno. Jak si to zaslouží.

 

4 Comment

  1. Anonym says: Odpovědět

    Wohooo! Promiň, jiný slovo mě nenapadá. Super, super, super! Nechápu, jak to všechno, dlouhodobě, stíháš. Tak hodně sil 🙂

  2. Anonym says: Odpovědět

    Boží ! Nemám slov

  3. Katka says: Odpovědět

    Paráda! Osvěta duševního zdraví je důležitá (studuju psychologii, něco o tom vím :D) a odvádíte skvělou práci. Zatím jsem neměla možnost vidět výstavu osobně, ale už podle fotek se mi moc líbí grafické zpracování. Doufám, že zavítáte do Ostravy nebo někde blíž na Moravu, až bude čas 🙂 Jste moc šikovné holky 🙂 Ať vám to nadšení a elán vydrží! 😉

    1. Zuz says: Odpovědět

      Od 13.11. v Brně!
      A moc děkujem 🙂

Napsat komentář