Proč chodím?

Kvůli téhle triviální otázce se budeme muset vrátit trochu do minulosti – konkrétně do února letošního roku, kdy jsem dostal do rukou diplom. Jedna dlouhá a poměrně zábavná éra skončila. Ocitl jsem se ve velkém světě a přišla zásadní rozhodnutí. Možnost nastoupit jako projektant v oboru, kterému padlo za oběť nemálo probdělých studijních nocí, nebo jít zkoušet štěstí někam, kde bych stavěl tak nějak na zelené louce. Prakticky mělo jít o vytvoření oddělení v již fungující firmě, které by se zabývala palčivým problémem poslední doby – suchem.

Jenže mělo to několik ale.
Prvním bylo, že firma sídlí ve Zlíně.
A druhým skutečnost, že samo Ministerstvo životního prostředí neví, jak to chce dělat, což mělo za výsledek, že taková práce nevytíží člověka (mne) na full time.

Takže místo budování „vlastního dítěte“, přišlo otočení o 180 ° a našli mi židli a stůl mezi projektanty v jiné části firmy. Pomalu jsem se zabíhal a poznával jak to chodí, kde se dá udělat káva a jak si objednat v kantýně #goals. Po několika měsících jsem se posunul o stupínek výš, pak zase o kousek výš a nakonec mi spadlo do klína vedení projekčního týmu s 6 kolegy. Organizace jejich práce a dohlížení na vše kolem, aby jelo, jak namazaný stroj.

To je všechno strašně boží. Jen s tím jde ruku v ruce i zodpovědnost (nečekaně) a nároky na váš čas. Už to není to klasická osmička a čau.

Zkrátka to stojí spoustu mentální námahy, která se pak projevuje tak, že doma moc nemluvím a přes týden se zatím necítím ani šťastný. To se částečně daří vyřešit tréninky a meditací, ale ani tak to není dokonalý.

A tak přišlo rozhodnutí si jednoho podzimního dne díky nejlepší ostravské Míši (jestli ji ještě neznáte,tak poznejte 🙂) najít trochu jinou cestu jak dát hlavě klid. Vyrazili jsme na Lysou. Konečně přišlo odhodlání zkusit něco, po čem pokukuji už pár let, ale připadalo mi to jako strašná věda. Ale není!

Prostě se oblečete a jdete. Aspoň u takových malých kopečků, kterým se stal náš první beskydský vrcholek 🙂

Vybrat si k první túře den státního svátku, kdy svítí sluníčko a všechno se krásně zbarvuje, se po chvíli ukázalo jako ne příliš vhodné. Cítili jsme se trochu jako na rušné pražské ulici, ale krom toho bylo vše epes rádes :). Cestou padala ožehavá témata a palčivé otázky světa, naše trápeníčka i radosti a já se vracel domů s čistou a krásně odpočinutou hlavou. Plus s novou zkušeností, že stačí nazout si kecky a prostě vyrazit.

Podruhé, když se naskytla podobná příležitost, šlo o čistě spontánní rozhodnutí. Po obědové pauze, v týdnu s 22 hodinami přesčasů a chvilkou přemýšlení nad kávou jsem si prostě řekl proč ne.

Zuz mířila na konferenci do Prahy a já měl zůstat sám doma. Mohl jsem dřepět u filmů pod dekou, ale popravdě to není něco, co by mě naplňovalo nebo těšilo. Takže jsem vytočil Dashku, domluvil se, že si ji cestou ze Zlína vyzvednu a další den spolu vyrazíme na Praděd.

Po páté budíček, o chvíli později už si to spokojeně štrádujem k autu a následně míříme směr Karlova Studánka. Spolu s východem slunce se ukazovalo, jak nádherně celý den bude a my s nadšením vyrazili po zelené nahoru.

Krom rozbahněné cesty nic, jen krásné výhledy na okolní lesy, žádní lidi a já si mohl mohl jsem si celý týden sesumírovat. Srovnat si, co dál a pak to všechno hodit za hlavu, protože to kolem a být TADY A TEĎ bylo v té chvíli důležitější.

Na prvního člověka naražíme až na Ovčárně, ale s našim tempem se za námi brzo ztrací v mlze. Čím výš nás nohy nesly, tím víc jsem pociťoval, že nebylo nejrozumnější vyrazit v letních závodkách a nechat v autě smutnému psovi bundu :D.

Nevadí, šlapeme dál s vědomím, že už to bude jen lepší. Omyl! Můžeme stavět sněhuláky. Takže se chvíli koulujeme a cítím takovou tu dětskou radost. Ona moc ne a raději míříme až k vysílači.

V plánu máme čaj, trochu se ohřát a doběhnout k autu. Ehm „Zákaz vstupu psům z hygienických důvodů“. Tak né no. Otočka na patě a mažeme z kopce dolů.

Počasí se trochu umoudřilo, takže je vidět i na okolní kopce. Nádhera. Konečně to vypadá tak, jak jsem si to představoval.

Dolů to jde rychleji a zároveň mám víc času a kapacity přemýšlet v klidu nad vším, co si potřebuji urovnat. Celou dobu jdu se sluchátky v uších, ale nic v nich nehraje, tak nějak to není vůbec potřeba.

Pak už jen odbahnit sebe i královnu všech bahen a domů.

Tyhle výlety mi ukazují, jak máme tu zemi krásnou a že ji nemusím vnímat jen z měst. Dám hlavě relax, který potřebuje po pracovním zápřahu a zároveň si dokážu srovnat všechny myšlenky, které mi v hlavě lítají. Ta poslední věc se dá dělat i doma na gauči, to je mi jasný, ale tohle se mi líbí tak trochu víc.
I když článek píšu o víkendu, kdy jsem nevytáhl paty z domu. Jenže rýmečce neporučíte a tak můžu aspoň střádat další plány :).

 

6 Comment

  1. Z. says: Odpovědět

    Je to tak, na tohle jsou hory boží 🙂 Z loňské B7 jsem byla ze všeho nejradši za všechny ty předcházející tréninkové víkendy, kdy jsme za ty kilometry probrali všechno možné i nemožné 🙂 Letos jsem zase hodně chodila sama a to taky není vůbec marné. Člověk v tom kopci tak nějak vypotí i problémy 🙂

    1. Tom says: Odpovědět

      Jsou a popravdě Vám tam na severu ty kopečky trochu závidím. Z Brna je to všude na dlouhý lokty 🙁 A raději tedy sama nebo ve dvojici?

      1. Z. says: Odpovědět

        To jo, i proto jsem utíkala z Prahy zpátky do Ostravy.. není nad to sednout do auta a do půl hodiny být pod kopcem 🙂 Jak kdy! 🙂

  2. Jakub Lampart says: Odpovědět

    Ahoj Tome,
    Dekuji za inspiraci, budu muset zkusit tenhle vikend ☺️

    1. Tom says: Odpovědět

      Rádo se stalo a tak u Vás to musí být neskutečné, enjoy! 🙂

  3. Máme rádi jak Jeseníky tak Beskydy, všude je nádherně. Vyrážíme každý víkend pročistit si hlavu. K tomu stačí jehličím vonící les, husté bílé ranní mlhy, kdy ani nevíte kam šlapete :-). Zvlášť teď na podzim, když je ještě všude kolem krásné barevné listí, to je paráda. Zrovna v sobotu jsme si to dali pře Keprník na Šerák a všechny problémy byly pryč.

Napsat komentář