#psychoPondělí – o panické poruše, schizofrenii, OCD a psychoterapii

Projekt #PsychoPondělí už je na světě nějaký ten pátek a v současné době čítá přes 35 dílů. Jeho domovem je instagram, i když nakoukl už i tady na blog, a pro mě zůstává srdcovou záležitostí <3.

Jako naposledy přináší user-friendly charakteristiku 3 onemocnění duše a taky představí jednu z forem jejich možné léčby. Tak se pohodlně usaďte a nechte se trochu vzdělat.
Protože má smysl o těch věcech mluvit.
Protože se nás to týká.
Protože čím víc budeme sami znát, tím spíš můžeme pomoct druhému. A neublížit mylnými předsudky.

Enjoy!

PANICKÁ PORUCHA

Panická porucha je typická náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují jakoby bez příčiny – uprostřed každodenních činností nebo i ze spánku. Kromě příznaků psychických – nemocný má pocit, že umírá, dusí se nebo nad sebou ztrácí kontrolu – se připojují i ty tělesné, jako je silné bušení srdce, pocení, třes, sucho v ústech, problémy s dýcháním, závratě a další. Takový člověk může opakovaně skončit na pohotovosti s podezřením na infarkt a nemůžeme se mu divit🤔.
Panická ataka trvá chvíli, kolem 5-20 min, a bývá velmi vyčerpávající. Navíc může vést k tzv. anticipační úzkosti😬 – strachu z dalšího záchvatu. Nemocný se pak např. vyhýbá otevřeným prostranstvím s mnoha lidmi a neznámému prostředí z obav, že by ho mohl potkat právě tam.

Panickou poruchou trpí asi 1% populace, propuká nejvíc v mladé dospělosti, u žen 2x častěji než u mužů. Okamžiky strachu a bezmoci přichází náhle a nečekaně a tím pádem ovlivňují každodenní život člověka👎.

Jednotlivý panický záchvat zažije každý rok asi 10-12 % lidí, ten ale ještě není duševní poruchou.

Při vzniku onemocnění hraje roli opět směs faktorů vrozených, biochemických a vnějších, které nás potkají během života. Bývá často spojena s velkým dlouhodobým stresem, který „silný“ jedinec nese na svých bedrech a později se projeví až tělesnými příznaky.

Léčba: po vyloučení tělesné příčiny je vhodná psychoterapie🤝, SSRI, SNRI💊 (inhibitory zpětného vychytávání serotoninu, noradrenalinu), případně jejich kombinace. Benzodiazepiny (Lexaurin, Neurol…) můžou pomoct u akutního záchvatu, ale rozhodně by se neměly užívat dlouhodobě.

 

PARANOIDNÍ SCHIZOFRENIE


Závažné a vleklé duševní onemocnění narušující vztah nemocného k realitě, jeho schopnost srozumitelně jednat a uplatnit se v životě. Vyskytuje se cca u 1 % populace📊 (platí pro schizofrenii obecně).

Paranoidní schizofrenie je charakterizována tzv. bludy🤔 – falešnými představami, o kterých je člověk přesvědčen, nemůžeme mu je vymluvit a ovlivňují jeho chování. Obyčejné věci vnímá jako významné a nějak se vztahující k jeho osobě. Může mít pocit, že o něm druzí mluví, chtějí mu škodit nebo ho ovládají na dálku. Jindy se cítí pronásledován či silně žárlí. Postupně se vyvíjí naprostá nedůvěra k lidem. Nemocný prožívá vnitřní napětí, protože jeho vlastní pocity se neshodují s tím, co se děje kolem něj😩.

Typický je také výskyt halucinací. Sluchové – “hlasy” – nemocnému přikazují nebo komentují jeho chování🗣. Pocity vkládání nebo odjímání vlastních myšlenek se nazývají halucinace intrapsychické💭.

U paranoidního podtypu schizofrenie jsou v popředí tyto „pozitivní příznaky“, objevit se mohou ale i příznaky „negativní“ – snížená schopnost vyjadřovat emoce a prožívat radost, ztráta zájmu o okolní svět, řeč je chudá a člověk se stahuje do sebe👎.
Na vzniku schizofrenie se podílí kombinace příčin – určitá vrozená dispozice a psychická zátěž v průběhu života. Nemoc se objevuje v tzv. atakách, které opakovaně zhoršují celkový stav pacienta a mohou vést až k úplnému rozpadu osobnosti.
Tomu se snažíme zabránit léčbou – nejčastěji tzv. antipsychotiky💊, léky, které dávají do normálu rozházený dopamin v mozku. Dále je to také psychoterapie🤝, v některých případech ECT⚡️. Podpora rodiny a blízkých👨‍👩‍👧‍👦 je klíčová v procesu zotavení a „návratu do života“.

 

OBSEDANTNĚ-KOMPULZIVNÍ PORUCHA

„Mám OCD“ už o sobě (nesprávně🤔) prohlásil snad každý perfekcionista, co má rád tužky seřazené podle barev, často kontroluje, jestli fakt zamkl, a důkladně si myje ruce. (Jen se přiznejte! 😜).

Hlavním rysem poruchy jsou opakující se vtíravé myšlenky nebo činnosti. Ty vyvolávají intenzivní úzkost, kterou dočasně sníží jen tzv. kompulze – chování, které nemocný považuje za prevenci události, které se tak obává.

Obsese přicházejí samy od sebe a člověk si uvědomuje, že jsou z jeho vlastní hlavy, ale nedokáže se jim ubránit. Stejně tak často ví, že kompulze jsou vlastně nesmyslné, ale jen ty dokážou zmírnit jeho neklid a strach😔.

Příklady obsesí a následných kompulzí:.

  • Strach ze špíny a bakterií. – Nadměrné umývání rukou, opakované dezinfikování, nevycházení z domu.
  • Strach z katastrofy, která se přihodí mně nebo mým blízkým. – Rituály: např. vstávání z postele určitou nohou, čištění zubů přesným počtem tahů, vyhýbání se spárám na chodníku…
  • Strach z toho, že nějak ublížím svému dítěti. – 100x se pomodlím.

Lidé s OCD mohou kompulzivním chováním strávit mnoho hodin denně a spolu s úzkostí vyvolanou nepříjemnými myšlenkami jim toto onemocnění významně snižuje kvalitu života. Patří mezi nejčastější psychické poruchy – postihuje v určité formě 2-3 % populace, u 60 % se objevuje před 25. rokem života.

Léčbou je psychoterapie (kognitivně-behaviorální)🤝, SSRI💊 a jejich kombinace.

Myslíš si, že trpíš OCD, a nevíš, co dál? Řekni to svému praktickému lékaři👨🏻‍⚕️ a ten ti doporučí další postup. Stejně tak můžeš kontaktovat přímo ambulantního psychiatra (ale možná budeš déle čekat). Ten si s tebou popovídá a poradí ti, jestli to nejlépe řešit s ním, nebo jestli by ti více seděla práce s psychologem.

 

PSYCHOTERAPIE

Je jednou z léčebných metod. Provádí ji nejčastěji psycholog nebo psychiatr👩🏻‍⚕️ a může pomoct u nespočtu onemocnění – deprese, úzkosti, psychosomatických poruch, schizofrenie, poruch příjmu potravy, OCD… – stejně tak ale člověku, který duševní nemocí netrpí.

Psychoterapeut absolvuje výcvik (nebo alespoň každý dobrý psychoterapeut, na to dávat pozor☝🏻) v jednom z psychoterapeutických směrů – těch je velké množství a záleží na osobnosti klienta i jeho obtížích, který mu bude sedět nejlépe. Kognitivně behaviorální terapie učí porozumění vlastním vzorcům chování, nabízí nová řešení problémů a může být vhodná např. pro léčbu úzkostí a fóbií. Historicky nejvýznamnější je určitě Freudova Psychoanalýza, která se hrabe především v té části naší hlavy, kterou si běžně neuvědomujeme. Gestalt terapie se orientuje na emoční prožitek, který je tady a teď a také pomáhá člověku v životě objevit nové možnosti (což platí platí vlastně pro všechny směry). A tak dále a tak dále📚.

Spousta lidí si terapii představí jako obyčejné „povídání si“. Možnost svěřit se se svými problémy je velmi cenná a léčivá sama o sobě, ale na to nám může stačit kamarádka👯 a nemusíme hned za odborníkem. Jedním ze společných faktorů, které pomáhají, je silný a opravdový vztah mezi klientem a terapeutem🤝. Ten naslouchá, nesoudí, nabízí nový pohled, podporuje samostatné rozhodování a přispívá k růstu a seberealizaci.

Konzultovat něco s psychologem neznamená, že jsem „blázen“🙈 (Aspoň já se tak rozhodně necítím!). Práce sama na sobě může i duševně zdravému člověku mnoho přinést, pomoct mu v osobním rozvoji a k větší spokojenosti. Stejně tak přijmout pomocnou ruku psychoterapeuta například v náročném životním období neznamená, že něco nezvládám – spíš to může být známka zdravé snahy o sebezáchovu a péče o svou duši🙌.

 

 

Který z postů vás nejvíc oslovil a zaujal? 🙂
A co byste si rádi přečetli příště?
Popřípadě budu ráda za jakoukoli zpětnou vazbu, zkušenost, pohled, zda se o téhle problematice u nás mluví dost, nebo jestli jste jiného názoru.

Díky dík 🙂

12 Comment

  1. Deborah says: Odpovědět

    Super článek, Zuzi!
    Nejvíc jsem se „těšila“ na část o panických atacích, jelikož se mě to bohužel taky týká… Zároveň si myslím, ze „anxiety and panic attacks“ jsou jedna z věcí, o kterých veřejnost moc neví a nemluví … nejlepší je, když člověka zrovna přepadne záchvat úzkosti a někdo mu řekne prostě jen „uklidni se“, jako by to snad nějak mohlo pomoci. Přijde mi, že bohužel v tomto případě, kdo to nezažije na vlastní kůži, nepochopí jak psychicky zle člověku může být…
    Přeji krásný začátek týdne!

    Debbie

    1. Zuz says: Odpovědět

      Ahoj Debbie,
      velký souhlas, myslím, že i pro člověka, který má teoreticky nastudováno a slyšel o tom od několika lidí, kteří se s tím potýkají, je složité si to reálně představit.
      Mluví se o tom pořád málo, ale spolu s úzkostmi a depresemi mi to přijde jako jedna z oblastí duševních nemocí, které své stigma pomalu ale jistě ztrácí… a věřím, že bude jenom líp 🙂

  2. Nika says: Odpovědět

    Opravdu moc zajímavé články. Více či méně se dneska dotýkají nás nebo lidí kolem. Zaujal mě komentář slečny Debbie. Jak se chovat v případě, že se setkáme s člověkem, který trpí jakoukoli ze zmiňovaných poruch? Reakce okolí je pro člověka s těmito onemocněními hodně důležitá, možná i proto se snažíš o osvětu. Co nám tedy všem poradit jak se zachovat, abychom problém ještě více nezhoršili?

    1. Zuz says: Odpovědět

      Myslíš v okamžiku panické ataky, nebo obecně?
      Člověka s nemocí duše je potřeba hlavně respektovat, vyslechnout, brát ho jako sobě rovného (protože jím logicky je, ale ne vždy se to děje). Prostě tu být pro něj, v okamžiku, kdy mu nemůžeme nabídnout žádnou jinou pomoc a stavět se k němu otevřeně, tak, jak bychom se vlastně měli stavět ke všem lidem (pokud se nejedná o závažný duševní stav, při kterém by takový přístup mohl vést k ohrožení jeho nebo tebe).

  3. Aneta says: Odpovědět

    Ahoj 😊 Část o psychické poruše je naprosto výstižná, stejně tak OCD (kamarád)! Dobře jsi taky vystihla rozdíl mezi perfekcionistou a OCD. Lidi by si ho měli uvědomovat. O schizofrenii jsem se naopak dozvěděla něco dalšího, s tou (ve svém okolí) naštěstí zkušenosti nemám, ale nedovedu si představit, jak strašné to pro člověka se schizofrenií musí být 😔 Moc Ti děkuji za #psychoPondělí 🙌🏻 Myslím, že široká veřejnost pořád nemá tušení ani o nejčastějších “psycho” onemocnění a destigmatizace v rámci článků a nebo třeba Příběhů bláznovství jsou důležité ☺️
    Pokračuj ve všem co děláš 🤓 Díky moc! Krásné pondělí ☺️

    1. Zuz says: Odpovědět

      Snažím se! Moc díky 🙂

  4. Marky says: Odpovědět

    Ahoj:)
    Sama taky trpím záchvaty panických úzkostí. Moje první zkušenost byla z mých 15 let, kdy se mi to stalo v hodině fyziky na gymplu. Myslela jsem si, že je tam otrávený vzduch ( 🙄😅) a nemohla jsem se nadechnout. Začlo mi bušit srdce jako o závod a musela jsem odejít z místnosti. Na chodbě se to jako zázrakem uklidnilo a já se vrátila, stále vyděšená, zpátky. V učebně proběhl opět stejný scénář a já jsem musela hodinu opustit úplně. Provázely mě nechápavé pohledy od spolužáků, ale i od učitele. Později mi ten den máma vysvětlila o co jde a já jsem se setkala poprvé se svou poruchou. U nás jsem to od ní zdědila já a ona zas od svého tatínka. Čím jsem starší, tím to umím lépe zvládat, ale bohužel mě ataky překvapují na nečekáných místech. Na uklidnění používám lexaurin, ale v poslední době mi dělá dobře podívat se na sebe do zrcadla a uklidnit se sama. Většinou k sobě i promlouvám 😊
    Chtěla bych, aby se o této poruše vědělo víc, protože to může potkat každého. Ovšem nikomu nepřeju, aby si tím musel procházet! Moc děkuju, že o tom píšeš!
    M.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Ahoj Marky :).
      Moc díky za sdílení své zkušenosti. Je skvělé, že máš oporu od maminky a stejně tak, že se učíš a umíš vyrovnávat se s atakami i jinak, než léky, které v tomhle případě nebývají nejlepší cesta.
      Držím palce, ať se daří!

  5. Terez says: Odpovědět

    Já jsem trpěla OCD. Začalo to vlastně velice nevinně. Během měsíce s to velice zhoršilo a já skončila u doktora s podezřením na infarkt (ve 21 letech). Když se to opakovalo druhý den znova, tak se mě doktor zeptal jestli mě něco netrápí. Tak jsem se mu tam rozbrečela a šla s pravdou ven. Že nemůžu jist, že se bojím, že jídlu něco je, že co si koupím jídlo, tak ho vezmu a v hodím, protože mi přijde obal narušen. Nebo jsem se napila z láhve a šla na záchod, a když jsem se vrátila do lavice, tak jsem měla strach, že někdo s tou vodu něco udělal a já umřu, když to vypiju. Pak jsem nemohla chodit ani do restaurace, protože mi vadily kapky vody zaschle na skleničce. Nakonec se to zhoršovalo, takže jsem se bála, že jsem nevyplatí sporák nebo žehličku na vlasy a nešla jsem ani do školy. Na to mě on poslal hned k psychiatrovi. Ten si se mnou popovídal, dal mi prášky a doporučení na psychologa. Trvalo to asi čtyři roky než jsem byla úplně bez prášku a vrátilo se to do pohody. Přešlo to do depresí a poruše spánku. Ale vše je už pryč. Teď už víc jak tři roky neberu prášky a nemám žádný problém. A to hlavně zásluhou skvělého pana psychiatra a psychologa. Velice mi pomohli, naučili mě pracovat samu se sebou, naučili mě se sama sebe více vážit, neřešit maličkosti. Doopravdy díky nim mám svůj život zpět a jsem teď spokojená. Musím říct, že jsem se za to styděla, ale pan doktor mi řekl, že je to jak zlomená noha. Za tu se taky nikdo nestydí. A je to tak. Proto i o tom veřejně mluvím a mluvila jsem. Je to mnohem lepší než to tajit. A říkám si, že to může i někomu pomoci.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Ahoj Terez,
      díky za sdílení příběhu, muselo to být fakt těžký. A přesně jak říkáš – za duševní nemoc si člověk nemůže, nevybral si ji a tím pádem by se za ni neměl ani stydět, i když atmosféra kolem nás tomu pořád ještě úplně nenahrává. Práce sama na sobě, ať už ze začátku s pomocí medikace nebo později bez ní, je dřina, ke které se ne každý odhodlá, ale hrozně to za to stojí.
      Přeji už jen samé dobré dny :).

  6. K. says: Odpovědět

    Když jsem před pár lety dělala vánoční úklid, našla jsem ve skříňce s máminými léky na štítnou žlázu Zoloft. Jelikož jsem se už v té době trochu zajímala o psychiatrii a o duševní poruchy, které mě v dospívání jako téma nějakým způsobem přitahovaly, měla jsem tušení, o jaký druh medikamentu tady zhruba kráčí. Nejprve jsem byla naštvaná. Byla jsem naštvaná na mamku, že bere nějaký pitomý prášky na deprese, na kterých se pěstuje závislost. Taky jsem se styděla. To, o čem se všude kolem mluví jako o absolutním tabu, se najednou ocitlo v naší rodině. Týkalo se to mojí mámy, která byla vždycky ke všem neskutečně milá, vřelá a laskavá. O které by si nikdo nemohl myslet, že snad trpí duševním rozkolem.
    S mámou mám a vždy jsem měla hodně otevřený vztah, hned poté, co mě prvotní pocit naštvání a studu opustil, šla jsem se jí na to zeptat. A potom jsem se od ní poprvé v životě dozvěděla o panické poruše. Podle toho, jak mi ji popisovala, se jednávalo o dost časté několikaminutové epizody něčeho, o čem se nám zdravým lidským bytostem ani nezdá. Poprvé když se jí to stalo si prý myslela, že umírá. Bušení srdce, pot, třeštění hlavy, sympatikus jede na plné obrátky a nic nedává smysl, jako kdyby už nikdy nemělo být jinak. To poprvé bylo někdy ve 20 letech. Na další záchvat nebyla už sama. Říkala, že brzy po porodu mého staršího bráchy, se v noci probudila a bylo to tu zase. Jenže pořád ještě nevěděla co se děje. Táta ji vzal uprostřed té noci do našeho maloměsta na pohotovost s podezřením na infarkt. V nemocnici poruchu srdce vyloučili a honili ji po všech možných odděleních až napadlo neurologa, že by měla máma navštívit psychiatra. Dal jí číslo na psychoterapeutku (byla to psycholožka), kterou druhý den navštívila a která jako první tenhle problém uměla pojmenovat. Mamka říkala, že s tím, že se té strašné bestii dalo jméno, se jí hrozně ulevilo. Najednou věděla, že se jedná o něco popsaného, co se dá nějak léčit. Co se jí jenom nezdá.
    Po té, co užívá pravidelně medikaci se ataky neobjevují. A když už se zdá, že se k nějakému schyluje, vezme si prý Lexaurin a panika odezní. Máma navštěvuje psychiatra (který má na 1 pacienta, z průměrně 10 zde čekajících, vyhrazených pouhých 10 minut – ale to je na úplně jiné zamyšlení..) ve městě, které je od nás vzdálené několik desítek km proto, aby v čekárně nepotkala nikoho ze známých. Podle ní by se nesetkala s porozumněním a byla by zařazena do škatulky „blázen“. Možná by se tak skutečně na malém městě stalo. Ale já jí stejně říkám, a ona to tak vníma taky, že je to strašně padlý na hlavu, jak se nemocem těla nikdo nepodivuje, ale nemoci duše jsou něco zvráceného. Možná na tom malým městě.. Ale podle mě se věci dávají do pohybu a lidi začínají chápat, že skutečně, tady by se dělat rozdíly neměly. A ony se skutečně jednou dělat nebudou, třeba i díky lidem jako jsi ty. 🙂 Až se přestaneme ohlížet na to, jak na nás nahlíží ostatní a co od nás očekává naše role ve společnosti (to očekávání přitom živíme jenom my sami) a začneme poslouchat volání našeho těla a naší podstaty, tak potom možná konečně najdeme rovnováhu.

    Jinak tenhle koncept mě baví (našla jsem tě na IG) a díky za to, že to děláš, je to totiž potřeba. Jsem ve druháku na medicíně a šla jsem ji studovat s tím, že se chci stát psychiatrem. Nevím jestli je to kvůli mámě a nebo kvůli tomu, že mi to přijde jako strašně vzrušující obor, ale každopádně mám pocit, že by to mohlo být ono. 🙂 Je super sledovat někoho, kdo jde touto cestou a učit se. Jak se to dá udělat. Tak díky ještě jednou.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Ahoj K.,
      díky za sdílení takového pozitivního příběhu. Podle mně je jich fakt spousta, ale lidi logicky píšou spíš to, co je trápí… a i já občas potřebuju slyšet dobré zprávy :). Jsem ráda, že má maminka pomoc jakou potřebovala :).

      Úplně chápu, proč nejen mamka, ale i velká většina lidí léčících se s nějakou nemocí duše nechce, aby se o tom v okolí vědělo. Přitom právě přijetí a porozumění je něco, co může hrozně moc pomoct. Na druhou stranu věřím, že velkou část tohohle nepochopení u nás způsobuje nedostatek správných informací a duševních poruchách… a s tím se dá něco dělat. A bude. A budu! :))

      A jen pro doplnění (asi to víš, ale ať to tu je) – antidepresiva návyková nejsou, v tomhle si je spousta lidí plete s benzodiazepiny (zmíněný Lexaurin, Neurol…). Je to taková častá nálepka, kterou si nezaslouží.

      Držím pěsti, jak mamce (je skvělý, že k sobě máte tak blízko 🙂 ), tak tobě, nejen ve studiu 🙂

Napsat komentář