Soustředění talentované mládeže

Mám za sebou neskutečně nabušený (haha) víkend, na který jsem se těšila dlouho dopředu, ale i tak předčil moje očekávání.
Na jarních juniorských závodech, kde jsem si v pološoku odvezla stříbro z Mistrovství Moravy a bramboru z Mistrovství republiky v kat. bodyfitness, lovila komise mládeže Svazu kulturistiky ČR „talentované a perspektivní“ závodníky pro pravidelné srpnové soustředění. A světe div se, dle jejich názoru jsem si zasloužila být jedním z nich.

Trochu se nad tím pozastavuji do teď, protože si přijdu zapálená a cílevědomá, ale už ne příliš pro tenhle sport talentovaná, natož perspektivní :D. Když vás ale někdo pozve na 4 dny do luxusního hotelu s full servisem, nebudete mu jeho názor vyvracet, že.

Čekal mě prodloužený víkend v Rumburku (ano, musela jsem to hledat na mapě a jede se tam dlouho jak do Chorvatska) se známými trenérskými jmény, 10 mladými kulturisty, 4 bikinami a jednou bodyfitnesskou. Program narvaný k prasknutí, od rána do rána na nohou a v pozoru.

Tréninky

Každodenní. Dvoufázové. Intenzivní.
Luxusní fitko přímo v hotelu bylo bomba – luxusní rozuměj co do výbavy strojů, dostatečného množství jednoruček a skvělého Zdeňka Razáka za barem, žádné naleštěné Barbie stroje a 2km čtvereční kardio zóny.
Cvičili jsme po dvojicích pod vedením trenéra, s bodyfitnesskou Maruškou jsme se rozhodly, že to nejhorší chceme mít první za sebou a hned v pátek ráno nás čekaly nohy s velikým, respekt budícím a neskutečně milým Milanem Obořilem. Trénink sám o sobě už nic milého nebylo. Nemůžeš už na zakopávání? Tak ještě 5x. Padáš mrtvá z legpressu? Tak si dej ještě 10 dřepů s výskokem.
Hrozně to bolelo a bylo to úžasný.


Milan nám v následujících dnech ještě zničil záda, po tréninku hrudníku pod vedením Vítka Sahuly jsem do pondělka chodila jak Quasimodo a že mi můj milý zlatý trenér Luboš Koumal totálně rozsekal ramena&tricepsy, to mě samozřejmě nepřekvapilo.

 Au.
S postupujícím víkendem všichni účastníci stoupali po schodech pokojů jako čím dál větší lemry, měli narůstající obtíže s udržením hrníčků u snídaně a vůbec to bylo prostě boží.
S bodyfitnesskou Marií a spokojeným Milanem Obořilem po tréninku.
 

Mezi kulturisty klasicky nejvyšší v místnosti.
K dispozici jsme měli taky široký arzenál proteinů, nakopávačů, aminokyselin, tyčinek a podobných srand. Nasadilla jsem strategii „Vyzkoušej, co můžeš“, ale zážitku s borůvkovým proteinem lituju do teď (už prostě žádné ovocné experimenty).

Semináře

Jsem neskutečný nerd, to už asi víte, takže na odborné semináře jsem se těšila snad nejvíc a informace nasávala jako houba. V tréninku i výživě už jsem se setkala s takovým množstvím nepravd až hovadin, že jsem při výběru zdrojů a ověřování informací velice opatrná, ale Lukáš Roubík, který celé soustředění vedl a zároveň přednášel, je odborník, jakých je u nás málo.

Lukášova intenzivní snaha, abychom pochopili, že technika je víc než váhy.

Jen pár informací, které zazněly a chtěla bych je zmínit:

  • obrovsky častý problém nadměrného příjmu bílkovin a jeho následky
    Doporučený příjem činí 1,5g-2g/kg (pro muže) a 1-1,5g/kg (pro ženu) v objemové fázi přípravy a hodnoty o 0,5g vyšší v dietě. Víc znamená vyhozené peníze, nespokojené trávení a paradoxně až nižší využitelnost dodaných bílkovin.
  • tréninky profesionálních sportovců prezentované v krásných barevných časopisech nejsou pro normální lidskou bytost, které nekoluje v žilách magický koktejl látek končících na „-on“ a „-ol“
  • tuky jsou kámoš, snaha o jejich co největší omezování už je dneska překonaná (*peanut butter happy dance*)

Maximálně jsem ocenila, že nechyběl prostor pro dialog. Mé všetečné otázky až zpochybňování faktů musely být neskutečně otravné, takže obdiv Lukášovi za jeho trpělivost se mnou neustále diskutovat.

Dost času jsme věnovali i problematice dopingu. Všichni ví, že je to špatně, všichni ví, že se to v kulturistice děje, ale minimálně těch 16 mladých sportovců, kteří v posluchárně seděli, dostalo na věc nový pohled a další důvody, proč by to do sportu patřit nemělo.

A nemůžu taky opomenout návštěvu Milana Šádka! Takový milý, usměvavý stokilový kluk :D. Popsal nám svou cestu od úspěšného dorostence až po zisk profi karty, pak s Milanem Obořilem odcvičili záda a ohnuli velkou osu. Nenaděláš nic.

Pózování

O jéje.
Pózování 2x denně asi nebylo nic, na co by se závodníci 3 měsíce od své vrcholné napruhované formy s minimem tuku a tělem plným hrajících svalů těšili. Od závodů mám nahoře nějaká 4 spokojená (a velmi zdravá) kila, ale o švy svých krásných plavek jsem měla trochu strach :D.


Každopádně i za tuto část soustředění jsem byla moc vděčná, nácviku pózování není NIKDY dost a poslechnout si připomínky od letitých odborníků a rozhodčích je cenná zkušenost.
Jen chudáci kluci kulturisti, takové několikaminutové zatínání je větší makačka než dřina mezi činkami.

A tak dále

Chtěla bych napsat, že jsme jen celé dny nepózovali, necvičili a neposlouchali chytré věty… Ale ono tomu tak fakt bylo.
Dost času jsme taky strávili v místní krásné restauraci, kde prý výborně vaří. Věřím tomu. Náš jídelníček ale tvořil šálek vloček s bílým jogurtem, kuřecí na vodě s rýží a trochou zeleniny a kuřecí na vodě s rýží a trochou zeleniny :D. Darovanému koni na zuby nehleď, ale o solničku a kečup byly málem rvačky a nízkotučné tvarohy a racio chlebíčky zmizely z pultů místní Jednoty hned první den.

Kulturistická strava je taková… bílá.

Dalším zátěžovým testem v průběhu víkendu byl boj s nedostatkem spánku. Po náročném dni jsme byli vždycky utahaní, ale i přesto jsme do pozdních nočních (a ranních, ups) hodin vysedávali s trenéry na pokojích a kecali o všem možném, abychom toho při zvuku budíku hluboce litovali.

Program tradičně uzavírala soutěž vědomostní a soutěž o nejlepší pózing, o kterých se zmiňovat nebudu, protože jsem je projela 😀 (ne, nedávejte mi volných 60 pózovacích sekund a „ukaž nám, co umíš“ a ano, mám mezery ve vítězích Mr.Olympia a s těmito neznalostmi asi i zemřu).

Z pozvání na Soustředění talentované mládeže jsem měla radost, i když od 4 dnů ve společnosti neznámých nabušenců jsem si příliš neslibovala. Odjížděla jsem ale naprosto nadšená.
Přednášky byly fakt přínosné, hlavně co do metodiky tréninku jsem se hodně naučila.
To samé platí pro cvičení samotné. I když si člověk myslí, že „cvičit umí“, hodina se zkušeným trenérem mu přinese spoustu nového.
Co jsem si ale užívala nejvíc byla společnost kluků a holek, kteří byli neskutečně rozdílní a stejně jsme toho měli tolik společného. Studenti výšky, střední i pracující, děcka z celé republiky, které ke cvičení přivedly různé cesty a přesto jsem si prakticky s každým z nich měla co říct a někdy to bylo na hodně dlouhé a moc zajímavé hovory.

Jo, vím, že tu rozepisuju strašné litanie. Ale tenhle víkend mi dal hrozně moc. Nedivím se, že minulá soustředění absolvovalo tolik (v budoucnu) známých jmen – sešli se opravdu perspektivní cílevědomí mladí lidi a zároveň nám byl poskytnut nový pohled nejen na celý sport, ale pro mě osobně nová témata k přemýšlení o práci na sobě – a to nejen co se sportu týče – a proč vlastně dělám všechno to, co dělám.



Ještě jednou velké díky Milanu Obořilovi, že byl tak fajn a ztratila jsem díky němu dočasně schopnost chůze,
Vítku Sahulovi za nové znalosti ohledně tréninku bodyfitnessek, neskutečně milý přístup a příjemnou společnost,
Luboši Koumalovi, za pocit, že se tam vždycky mám někoho, kdo na mě dává pozor, sado trénink ramen a že je, jaký je,
Milanu Šádkovi, že si na nás pár týdnů před EVLs a v tvrdé přípravě udělal čas
a samozřejmě Lukáši Roubíkovi, že umožnil, aby se celé soustředění konalo, mělo takový raketový spád a bylo maximálně přínosné, že nedával najevo, pokud jsem mu lezla na nervy svými nekonečnými dotazy a za jeho nadšení pro sport a vzdělávání ostatních.

Napsat komentář