TEDxBratislava 2018

Pondělí ráno, jen hodiny od chvíle, kdy jsem slezla z pódia Slovenského národného divadla. Něco jsem naspala, ale i tak se cítím jak přejetá parním válcem a zbytek dne tuším převážně postelový. A v hlavě toho víří po včerejšku tolik, že se hlavně snažím všecko to vstřebat.

Někdy v listopadu loňského roku mě kontaktovala drahá (a mně tehdy ještě neznámá) slečna Karolína s tím, že už delší dobu sleduje to, co dělám a jestli bych nepřijala pozvání na TEDxBratislava jako řečník.
Like whut.
Like wow.

Přišlo mi to trochu ujeté – nebylo mi jasné, proč zrovna já bych měla být ten, kdo má co říct na mezinárodní konferenci odborníků ze všech možných disciplín, kteří mají jedno společné: idea worth spreading. Tedy že jsou nositeli nějaké myšlenky, která je hodná šíření. Která může obohatit a třeba nasadit brouka do hlavy všem těm stovkám lidí v sále, kteří platí nemalé vstupné, aby tam v tu chvíli mohli sedět.

I tak. Neváhala jsem ani vteřinu.
Už jsem se naučila věřit lidem, kteří jsou přesvědčení, že něco zvládnu a někam patřím, víc než vlastním pochybnostem sama o sobě.

Přípravy, co bolí

Ke Káji se připojila ještě Dáša, aby mě adoptovaly jako mé koučky. Ty přípravy nebyly vůbec sranda. Vrcholil státnicový rok a já se po celodenním učení od čtvrté ráno snažila po večerech a odpoledních vytvářet koncept mého TED talku.
V bolesti, potu a zavařené hlavě jsem ho holkám zaslala a ony mi obratem oznámily, že takhle teda ne. Že povídání o předsudcích spojených s duševním onemocněním je sice hezká věc, ale absolutně tomu chybí duše. Chybím tomu já. Moje práce. Důvod, proč já bych měla být ten, kdo o těch věcech mluví.
A hodiny psaní spláchly do kanálu.

Tohle bylo těžký. Tohle mi nešlo. Vykládat o věcech, které dělám, mi přišlo jako vychloubání. Jsem daleko raději, když za mě mluví výsledky mé práce. Další verze byly o kus lepší, ale pořád dost slabé na TEDx konferenci a začlo se zdát, že s takovou se do výběru cca top 20 z oslovených řečníků teda nedostanu.

Ale já už byla rozhodnutá, že prostě chci, aby téma duševního (ne)zdraví ten den zaznělo. A tak jsem unavená a ztrápená po týdnech učení interny hrábla hlouběji do sebe než jsem tušila že dokážu a napsala další, úplně jinou verzi konceptu… A ta prošla. A byl ze mě TEDx speaker.


Jeden z mnoha unavených skype callů.

Práce ale neskončila, naopak. Jak moje, tak hlavně ta mých kouček. Dáša mi pomohla celou řeč rozdělit tak, aby byla přehledná, pochopitelná a měla spád. Abych mluvila o svých zkušenostech, ale obracela se i k publiku a zdůraznila to důležité. Hodiny na skypu (většinou večerní, kdy jsem předstírala, že mi ještě mozek po celém dni funguje), kde jsme rozebíraly jednotlivé pasáže a pak už trénovaly můj projev, volbu slov, gesta, klesání hlasem… všechno.

Pátek

Do Bratislavy jsme s Tomíkem dorazili už dva dny předem. Zaprvé proto, že mě čekalo snídaňové povídání s redaktorkou Denníku N, zadruhé, aby bylo vše v klidu. V pohodě. Protože tak zněl hlavní pokyn holek – hlavně si to užij!

Jedeš na víkend na konferenci, Zuzano, ne na 14 dní na čundr.

Odpoledne přišla na řadu generálka na hotelu. Kája si tam pozvala pár dalších lidí z týmu, včetně Rasťa, který celý TEDx před 9 lety na Slovensko přinesl a dalších dvou ostřílených profesionálek, co poslední roky chystaly osobnosti, odborníky a hvězdy z celého světa.
Tohle všechno mi naštěstí došlo až později, takže moje nervozita byla v tu chvíli v mezích snesitelnosti 😀 .

Velké výtky a úpravy naštěstí nepřišly, protože pochybuju, že bych byla schopna si je v tom narůstajícím stresu uložit do hlavy a pak na pódiu vybavit.

To je vůbec sranda. Maximální délka je 18 minut a já si nemůžu napsat pětiminutový standup, co by se dobře pamatoval a byl by rychle z krku, ale několikastránkový elaborát, co atakuje horní hranici povoleného limitu, že.

Jakkoli jsem za poslední půlrok zvyklá žít s mým drahým mužem v jedné místnosti, v pátek večer jsme obula běžecké botky a vyrazila pryč. Sama. Utíkat. Absorbovat, odpočívat, koukat se a zklidnit hlavu. Zpomalit, aby mi celý ten zážitek neprotekl mezi prsty. A bylo to krásný. Bratislava je krásná 🙂 .

Sobota

Další den v pomalém tempu a díky za něj! Jakkoli jsem se snažila, aby mnou nervozita necloumala, myšlenky se čím dál častěji točily okolo nedělního odpoledne, plného hlediště a úvah, jestli to zvládnu, jestli na to mám.

Po božské snídaní (článek s gastrotipy už si Tomík chystá, ráda ho přenechám odborníkovi) jsme zamířili do Crossfit Proton, kde jsem se seznámila, odpočala, narazila si holeň a roztrhala dlaně do krve. Když mě čekalo přednášení v sukni po kolena a spousta třesení rukou. Génius, Zuzano.

Odpoledne patřilo generálce přímo v divadle. Prostory jsou to velmi wow, nové a krásné a hlediště jde hodně do široka, tak má člověk pocit, že tam těch sedadel není k sedmi stům ale třeba jen polovička. Což je ale pořád moc :D.
Postupně jsme se střídali na pódiu a časomíra odpočítávala neúprosných 10 minut, během kterých jsme si mohli vyzkoušet část našeho projevu a pokusit se pochopit systém několika obrazoveček, která nám každá ukazovala něco jiného, ale všechny byly hrozně důležité, samozřejmě.

Zauzlovaná v portu.

Na zkoušce jsme se i poprvé poznali s ostatními řečníky a vyjmenovávat všechny by bylo na dlouhatánské povídání. Některé z nich ale zmínit musím, protože jsem opravdu vděčná, že jsem se s nimi mohla potkat.

Almost ready, už chybí už 700 diváků a písmeno D.

Neustále se usmívající a neskutečně milý Jonathan Bobrow, který neztrácel dobrou náladu ani přes drsný jet lag kvůli cestování z New Yorku. Po absolvování studia matematiky a designu vytváří stolní hry podporující systémové myšlení a jeho talk byl zábavný, chytrý a hravý jako on.

Christián Havlíček, zakladatel organizace Transfúzia, která pomáhá transgender lidem domoct se svých práv a nejenom to. Podělil se s námi o svůj příběh a byl to první talk, u kterého jsem tleskala vestoje. A se slzama v očích.

Skvělý Irakli Loladze a jeho výpočet vlivu koncentrace CO2 na obsah minerálů v rostlinách… což může znít jako suchá věda, ale v jeho podání šlo o přesný opak. Viliam Matuška, jehož nadšení a láska k železnicím a historii byly nakažlivé. Florin Badita, který má na krku mnohatisícové protesty proti korupci v Rumunsku a mnohem víc a jemuž patřilo mé další standing ovation.

 

Práškům na spaní se vyhýbám jako čert kříži, ale vpředvečer TEDxu jsem po něm sáhla, prostě abych udělala všechno pro to být na ten den aspoň trochu vyspaná.
Večer jsem padla jak zabitá ale nejspíš i bez jeho pomoci a vzhůru jsem byla klasicky ve 4 ráno, no nevadí 😀 .

Neděle

Na osmou ranní jsme se v divadle našli s mojí a Tomovou drahou maminkou, David dofrčel vzápětí. Když mi oznámili, že si kupují lístek a chtějí tam se mnou být, byla jsem dojatá a zůstávám do teď.

Říct, že o hosty i nás, řečníky, bylo postaráno, úplně nevystihuje to, co tým organizátorů připravil. Pominu teď skvělý jídlo a přestávkové hry a aktivity. Přibližně jednou za 8 minut se za mnou někdo s vysílačkou přiřítil s tím, jestli náhodou něco nepotřebuji, jestli jsem v pohodě, případně že na mě v press roomu čekají novináři nebo fotograf, ale ať si proboha první v klidu vypiju kafe a odpočinu 😀 .

Posaďte je k Legu a hodinu je nemusíte hlídat.

Řada na mě měla přijít až na konci třetího bloku kolem půl čtvrté a já byla s postupujícím časem paradoxně čím dál klidnější, protože všichni mí předvystupující byli skvělí a celé se to prostě hrozně dařilo.

Vydrželo mi to až do dvou.

Když jsem zapadla do sedačky na začátek mého bloku, teplota v sále pocitově stoupla tak o deset stupňů, úměrně poklesl obsah dýchatelného vzduchu a po celém dni mě konečně začaly tlačit lodičky. Můj fanklub, co se usadil nade mnou, měl stále křečovitější úsměvy a všichni jsme cítili, že tak trochu přechází sranda.

10 minut předem se jdu nechat zvukařem zamotat do portu (přitom ode mě dostal loktem do oka, za což se znova moc omlouvám!) a opřená o zábradlí u pódia se soustřeďuju na svůj dech. Děkuju za desítky hodin mindfulness, dýchám do břicha a snažím se jen s odstupem pozorovat proud svých myšlenek (Chce se mi zvracet? Co všechno se může pokazit? Co když budu mít úplné okno? Jak asi vypadají moje vlasy? Nemám tu rtěnku rozmazanou? Není ten talk úplně hloupej? Co by se stalo, kdybych teď omdlela?) místo toho, abych se jimi nechala strhnout… a fakt se poblila.

 

Clicker na prezentaci klouže ve zpocených rukách, ale v hlavě je relativně klidno. Moderátorka mě zve na pódium (pod světly plus dalších cca 12 stupňů Celsia) a světe div se, já nezapomínám první větu.

„Co je pro vás akceptovatelnější, když je vám dlouho zle? Navštívit psychiatra nebo si večer zase otevřít láhev vína?“

Minuty utíkají, hlas se mi trochu chvěje. Povídám o vyrůstání s rodiči psychiatry, ztrátě a své cestě s psychoterapií, předsudcích spojených s duševní nemocí a co můžeme všichni dělat, aby se těm kolem nás i nám samotným o trochu líp žilo.

Náročné pasáže zvládám ustát, vtipům jsem se směju nejenom já, ale i jiní. V sále je jinak ale šílené ticho. Do konce zbývá posledních pár vět a nervozita se vrací, protože poslední slajd je veliký risk a sebelepší příprava nedokáže zajistit, jestli vyjde.

A tak čtu větu, která na něm stojí: „Jestli je tu někdo, kdo má zkušenost s duševním onemocněním ve svém nejbližším okolí, postavte se, prosím.“

Spoléhala jsem, že mě podpoří alespoň moji nejbližší, ale najednou se zvedá minimálně třetina sálu. Pak začínají tleskat a s potleskem vstávají další a další.
Je to šílenej pocit, který mě zaplavuje. V očích cítím slzy. Děkuju a odcházím.

Podařilo se to. Předat tu zprávu. Že duševní zdraví je stejně důležité jako to tělesné, je OK nebýt OK a je víc než v pořádku říct si o pomoc.

Objímala jsem se se svojí uplakanou maminkou, která věděla, jak hluboko do sebe jsem musel sáhnout. Zbytek dne mě čekalo ještě mnoho rozhovorů s lidmi, co přišli sdílet svůj osobní příběh a povzbuzení, že o těch věcech má smysl mluvit. S panem psychologem, který přišel poděkovat a podpořit, lékařkou, novinářem, s těmi s vlastní zkušeností s duševní nemocí nebo s prosbou o radu, kde si říct o pomoc ve složité situaci. Některá z těch setkání byla silnější než jiná a zůstanou ve mně ještě hodně dlouho.

Sice jsme slíbili, že zůstanem až do pondělka, ale po cca hoďce na afterparty mi bylo jasné, že energie už prostě došla. Sbalili jsme Příběhy bláznovství, se všemi se dlouze loučili a pak vyrazili vyspat se do vlastní postele.

Děkuju

Znělka TEDxu i jednotlivé věty mého (stokrát opakovaného) talku mi ještě v úterý občas zní v hlavě a byl to zážitek na celý život. A obrovské nakopnutí do další práce. Protože duševní zdraví je taky zdraví.

Chtěla bych za ten víkend poděkovat, ale už teď vím, že nezvládnu zmínit všechny, kteří by si to zasloužili.
Mým úžasným koučkám. Maminkám, Tomíkovi a Davidovi. Káji. Terce. Dr. Mirkovi. Všem, co se ozvali, aby mě podpořili. A hrozně moc taky mým drahým malým pacientům na Dětské psychiatrii, kteří si mě ve čtvrtek poslechli a dodali mi jistotu, o kterou jsem se pak mohla opřít. A celému TEDx týmu za fakt výjimečnou práci.

„Začít věci měnit je ale úplně jednoduché – pojďme o tom mluvit. S rodinou, kamarády, v práci.
Řekněte těm ve svém okolí, když vám není fajn – alespoň zjistí, že v tom třeba nejsou sami.
Pokud máte pocit, že se někdo kolem vás necítí dobře, zeptejte se ho, jestli je všechno OK a jestli o tom chce mluvit.
Když si s lidmi povídáte, opravdu naslouchejte. I proto, aby viděli, že vás zajímají a můžou se na vás s důvěrou obrátit, kdyby bylo potřeba.
A pokud se vám kamarád svěří, nezlehčujte jeho potíže, nesuďte, ptejte se, co by mu pomohlo ale hlavně, buďte tam pro něj.“

14 Comment

  1. Kacciq says: Odpovědět

    Ukápla mi normálně slza. Jsem na tebe strašně moc pyšná i když je zvláštní, že ti to píše člověk, kterého vlastně ani neznáš. Taky se trochu snažím (rozhodně ne tak jak ty, ale aspoň ve svém okolí) bořit předsudky, taky mi to vadí když lidi, co se třeba potýkají s nějakou duš.nemocí jsou nazývání jako ti divní a lidi se jim smějou. Většinou stačí věta: kdyby měl nádor, směješ se taky? A jaký je v tom rozdíl, taky je to nemoc. Ale třeba i tvá věta je OK nebýt OK, která zase pomohla mému pesimistickému a sebekritickému já. Děkuji že jsi Zuzi a že nám všem ukazuješ, že i ty máš své bolístky, že nejsi dokonalá, ale že je to v pořádku, protože kdo má dokonalý život, každý máme něco.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Já díky. A právě když každý budem aspoň něco málo dělat, alespoň se ozvem, když budem mít pocit, že se děje něco, co by nemělo, dohromady to může změnit strašně moc.
      A tomu „být pyšná“ rozumím – mám to tak s pacienty na Dětské psychiatrii. Ne že bych byla nějak velmi zodpovědná za jejich pokroky a růst, ale pyšná jsem vždycky strašně <3.

  2. Jitka says: Odpovědět

    Zuzko, děkuju Ti moc za to, že jsi a že děláš to, co děláš. Jsi jedinečná a věřím, že pomůžeš mnoha lidem. Dojala jsi mě.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuju.

  3. A says: Odpovědět

    Jé brečím, ani nevím proč. Děsně silný!

    1. Zuz says: Odpovědět

      <3

  4. Šárka says: Odpovědět

    Když jsem se před víc než dvěma měsíci zapletla s psychózou, která postihla mého přítele (a stále to trvá), přišlo mi to neuvěřitelné. Jak a proč se mladým zdravým lidem dějí takové věci? Já sama jsem neměla žádnou reakci s předsudkem, protože za a)ho znám dlouho a věřím, že to odezní a za b)kvůli tvým příspěvkům (aneb pozitivní síla sociálních sítí v praxi…). Ale bála jsem se toho, jak bude reagovat okolí, rodina, kamarádi. Kupodivu to tak nějak v rámci možností všichni pochopili. Neodsoudili, ale podpořili. A hodně tomu určitě přidává i osvěta, kterou děláš. Že těch lidí, kteří to pochopí, bude víc a ti s nemocí se pomalu přestanou bát svěřovat. Nedokážu si úplně představit (i když se fakt moc snažím), jaký to musí být pocit slyšet hlasy a mít představy, které se nedají odbýt a nedokáže to asi nikdo, kdo to skutečně nezažil. Práce doktorů psychiatrů je neuvěřitelně těžká i právě kvůli skepticismu a neinformovanosti okolí nemocného. Rodina napadá postup lékaře, protože jim to přijde jako hodně zbytečné chemie, protože je svým způsobem těžko pochopitelné, že to nejde jinak. Jenže když žádné lék zatím pořádně nefungoval, hrozí riziko, že to bude farmakorezistentní a když pak nezaberou ani elektrokonvulze, bude to prostě průser a už teď mě to děsí, i když to v žádném případě nehodlám vzdávat. Je to hrozně složitý labyrint, kde je tma a smutno. Věřím ale, že je cesta ven a o nemocích duše se bude mluvit stále víc, protože je to téma, které si to opravdu zaslouží. Je potřeba předávat takovou tu duševní sílu a podporu přesně tak, jak to děláš ty. Ani nevím, jak ti pořádně poděkovat, protože bez nadsázky by to pro mě bez předchozího sledování tvých příspěvků, bylo stokrát horší a kdo ví, taky bych třeba onemocněla. Takže hrozně moc děkuju a doufám, že karma opravdu funguje, protože jestli jo, tak budeš mít krásný a spokojený život :))

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuju za takovou otevřenou zpověď. Opravdu.
      Jak jsem psala, tohle všechno, reakce, zprávy, ohlas talku, jsou pro mě zpráva, že má smysl pokračovat a taky velký příval energie do další práce. Jakkoli ji člověk považuje za smysluplnou, občas nějaké povzbuzení všichni potřebujeme. Ať se daří, Šári, tobě, příteli i blízkému okolí. Nemoc, ať už těla nebo duše, nás dokáže uvrhnout do příšerné nejistoty, která může být někdy horší než špatné zprávy. Ale já si vždycky říkám, že všechno bude nakonec dobré a pokud není, ještě to není konec. Taky mi občas nic jiného nezbývá. Držte se.

  5. Blanka says: Odpovědět

    Ty jo…úplně mě to dojalo!
    Super práce, Zuzi! Jen tak dál! 🙂

    1. Zuz says: Odpovědět

      Díky, Blani 🙂

  6. Zofie says: Odpovědět

    😀 Ja se teda taky pripojuji ke skupince, ktera ukapla slza od dojeti 🙂 85% tveho prispevku jsem videla pres video! Moc fandim!

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkuju 🙂

  7. Ahoj Zuzi,
    o TEDu v Bratislavě jsem věděla hlavně proto, že tam jely organizátorky toho našeho, libereckého. Ale netušila jsem, že budeš přednášet ty! (A to tě Andrea Pavelcová zmiňovala ve svém TED talku u nás). Takže hned na začátek, teším se, až bude tenhle talk na TED webu, protože si ho moc ráda poslechnu.
    Upřímně se mi úplně sevřel krk, když jsem to četla… Moje babička se rozdala pro všechny kolem a když nebyla OK, sáhla po tom jediném pro ni přijatelném řešení – vzala si život. Tehdy jsem to moc nechápala, byla jsem ještě puberťačka, ale čím déle tu není, tím víc se tomu snažím porozumět a hlavně – mluvím o tom.
    Sama jsem vloni a letos poznala, že i já můžu nebýt v pohodě. Během osmi měsíců jsem ztratila 3 prarodiče, 1 moc milou známou a kamaráda. Kamaráda, kterej nebyl v pohodě a neuměl to vyřešit jinak než smrtí.
    A všechna ta smrt, ztráta, bolest a emoční vypětí byly prostě na jednu duši strašnej nápor. Lítala jsem v tom jak nudle v bandě a neuměla jsem se z toho vybabrat. Nakonec pomohlo to, co jsem měla udělat hned – šla jsem za svým mužem a řekla úplně všechno. A strašně se mi ulevilo.
    Nepotýkala jsem se s depresí ani jinou zákeřnou duševní nemocí, jen jsem se „obalila“ vším tím špatným, co se kolem mě dělo a nemohla to ze sebe setřást. A i to mi stačilo.
    Takže, pokračuj v tom, co děláš. Nemocná duše není ostuda.
    Děkuju, T.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Ahoj Teri,
      to mě mrzí, opravdu. Ale mít někoho, s kým můžeme sdílet svou bolest, je obrovská pomoc. Sama o tom z letošních Vánoc něco vím. A právě starat se o sebe tak, abychom dělali vše pro to, aby nám bylo dobře na duši a přispěli k prevenci něčeho zlého… to je moc důležitý a věřím, že čím dál víc lidí to tak začne vnímat :).
      Já díky.

Napsat komentář