Time management

Otázky „Jak to proboha všechno stíháš?“ a „Dá se při medicíně vůbec dělat i něco jiného?“ patří v mailech/ komentářích/na instagramu k těm snad nejčastějším. Rozhodla jsem se to celé tedy nějak shrnout a věnovat tomuto tématu samostatný článek.

Všechno je o motivaci, zacházení s časem a hlavně o tom chtít. A kde je vůle, tam je cesta 😉
(Klišé bývají většinou pravda).

Čas je to nejdražší, co máme.
Jak množství mých volnočasových aktivit i školních povinností rostlo, uvědomovala jsem si to čím dál víc. Pokud ho nemáme zorganizovaný, ani si nemusíme všimnout, že nám protíká mezi prsty. Pak přicházejí nekonečné výmluvy jako „mám toho moc“, „to nestíhám“… a mé nejoblíbenější a nejčastější „já bych chtěl cvičit/jíst zdravě/pravidelně se hýbat, ale nemám na to čas“.
To vykládejte někomu jinému :P.

Sama studuju medicínu, jejíž časovou náročnost si asi dokáže málokdo představit (já sama to neuměla, dokud jsem to nezažila), 6x týdně cvičím ve fitku, chystám si jídlo na každý den, věnuju čas Tomovi, o víkendu rodině, venčím psa, občas vyrazím ven s přáteli…


Do školy, ve volné chvíli posvačit kaši s proteinem, odpo do fitka… všechno se dá 😉

Někdy se sama divím, že mi to všechno nepadá na hlavu. A vděčím za to jen a pouze systémečku připomínek a organizačních pomocníků, které drží můj život pohromadě.

Diář Moleskine

Už třetí rok nedám bez tohohle kámoše ani ránu.
Důvod zakoupení toho úplně prvního nebyl úplně pragmatický – chtěla jsem nějaký diářek na poznámky a Moleskine měl na přebalu Snoopyho.

V roce 2014 jsem šla do stylové černé, tentokrát v už o poznání větším formátu, letos jsem opět minimalistka, protože A5 do mé věčně přecpané kabelky natlačit těžko.

Píšu si do něj… všechno. Úplně.

První přijdou na řadu školní věci. O víkendu si vyznačím všechny povinné hodiny a přednášky, na které mám v plánu následující týden jít (jak téma, tak jméno přednášejícího hraje v celkové přežitelnosti 2h v aule fatální roli). Opíšu ze sylabu i učiva jednotlivých hodin a zpečetím modrou pastelkou.

Pak do záhlaví každého dne napíšu trénink (jaká partie nebo zda je volný den), popřípadě ještě poznamenám nějakou událost či úkol, která mě ten týden čeká.

Moleskina pak většinou vytahuju vždycky po večeři. Napíšu si, co další den plánuju jíst (někdy i na pár dní dopředu – co si nerozmyslím, to si nevzpomenu koupit), jestli je něco potřeba doplnit do ledničky, co musím zařídit, přečíst, zopakovat, nachystat, kdy půjdu cvičit a na kolik nařídit budíka.

Vše samozřejmě barevně označené, (jak velí má lehká OCD 😀) – učení červeně (testy a zkoušky pak raději tmavě rudou), tréninky žlutě, mimoškolní povinnosti dozelena a fialová na volnočasové aktivity.

Teď to možná působí trochu šíleně :D.
Samotná bych si před pár lety nedovedla představit mít den naplánovaný skoro hodinu po hodině. Ale nějak si nemůžu dovolit, aby se mi nějaká neplánovaně ztratila a já kvůli tomu nestihla trénink/nezopakovala učivo/nepřečetla část učebnice a dostala se do skluzu…

Díky tomu, že mám vše rozepsané, vím, že makám na 100%. Nebo si taky můžu užít klid a chvíle nicnedělání bez zbytečných výčitek, protože co musím udělat zvládnu dohnat v jiném časovém okénku.

Nástěnný kalendář.

Novinka letošního roku!
Denní diář je skvělá věc, ale nenechá člověka dívat se na věci z větší perspektivy. Navíc kdo v tom má pořád listovat jako šílenec.

Koukneme, co tu máme na duben – žlutou jsou opět napsané tréninky, růžovou mimoškolní věci (návštěva babičky o Velikonocích, kino, Mexická noc v Crossfit New park), zelenou různé úkoly a plány – témata článků na blog, kontrola formy s trenérem, vyšetření do registru dárců kostní dřeně… Tužkou ještě teď v předzávodní přípravě píšu do rožku množství sacharidů na den – opět, když není zapsáno, není nakoupeno.

Najít kalendář, který by mi vyhovoval svým okénkovým designem, nebylo nic těžkého. Mně se navíc ještě při courání po Londýně podařilo natrefit na jeden se Suicide bunny. Pokud ten komix neznáte, tak dostudovat – zajíček, který se snaží zemřít různými způsoby, má své zvláštní kouzlo :D.

To Do lístečky

A od toho největšího zpět k nejmenšímu. To Do lístky se zdají jako zbytečnost, když mám většinu věcí tak jak tak poznamenanou v diáři, ale opak je pravdou.

Jistě znáte takovou tu zkopřenou náladu, kdy víte, že byste měli něco dělat, vlastně je toho před vámi nakupeno hromada, ale začít se zdá jako nejtěžší věc na světě. Proto si denní úkoly na lístku rozděluji až na ty úplně nejmenší součástky (1 kapitola v knize, vytáhnout maso z mrazáku :D) a po jejich splnění je hned škrtám. A teď si z vás nedělám srandu, ale ten psychologický „akt“ toho škrtnutí, kdy černé na bílém vidíte, že jste něco zvládli a že vám to ubývá, ten dokáže z té nicnedělací znuděnosti velmi dobře vytrhnout.

Sepsání takového seznamu úkolů na den všem vřele doporučuju – pomůže utřídit myšlenky, srovnat si, co je důležité a potřeba udělat, a taky najednou na papíře vidíte náplň svého dne.
A já jsem vždycky ráda, když je ten Post-it papírek komplet popsaný, protože pak ten den stál za to :).


Pár malých tipů na závěr – co se osvědčilo mně 😉

  • Pokud můžu, chodím cvičit hned ráno. Budík na 6:10, 6:30 už jsem na otvíračku ve fitku. Pak do školy a odpoledne už mám celé jen na školní(případně i jiné) povinnosti.
  • Učím se vždycky průběžně. Látku na úterý přečtu poprvé třeba už v pátek, v sobotu jí věnuju víc času, v neděli rychle zopakuju, v pondělí pořádně. Dlouhodobě si pak zapamatuju daleko víc, než kdybych hrotila na poslední chvíli.

Sobotní standart. Jeden hrnek nikdy nestačí.
  • Základ je plán! 🙂 O zkouškovém si nejdříve rozepíšu, které otázky který den, kolik jich bezpodmínečně musím zvládnout, jaký čas si nechám na zopakování. Vědomí, že mě čeká „už jen 5 otázek na dnešek“ a ne „ještě 150 v průběhu tohoto týdne“ mě udržuje před zhroucením.
  • Disciplína je důležitá, odpočinek stejně tak. Protože jsem 80% času produktivní, můžu si dovolit těch 20% dělat něco úplně zbytečného. Třeba vůbec nic. Přetažená hlava stejně nikdy nefunguje tak dobře (nebo spíš vůbec) jako zrelaxovaná.
  • Další poznámka k odpočinku – své místo má i ten aktivní.
    Poslední 2 týdny před zkouškou z anatomie mi přišlo jako nejlepší nápad přestat chodit cvičit (= přestat chodit z domu) a věnovat 90% své bdělosti (rozuměj všechen čas kromě jídla a čůrání…) jen a pouze skriptům. Následovalo dost ošklivé zhroucení, kdy jsem přestala spát, jíst a samozřejmě se i jakkoli efektivně učit a jen brečela, že to nedám a co jsem na tu medicínu lozila. Nevermore. (O pár dní později jsem utřela oteklé oči, natáhla silonky a dostala Béčko, facepalm.)
  • I mimo přípravu na závody jsem při dlouhých dnech mimo domov vybavená několika krabičkami s jídlem – šetřím peníze, nervy a při dostupnosti pouze nemocničního bufetu i svůj žaludek.

Meal box life :D.
  • Spoustu času ušetřím i pravidelným chystáním jídla dopředu. Nakoupím 2kg masa, rozdělím na jednotlivé porce do sáčků, promíchám s trochou oleje a různým kořením. Co sním příštích pár dní jde do lednice, zbytek zamrazím a doba strávená v kuchyni přes týden se velmi zkrátí.

Na instagramu se objevil dotaz, zda jsou to koblihy. Nejsou.

  • Někdy není místo na hrdinství s kaší na sporáku, večer nachystaná a ráno umikrovlnkovaná zatímco si poslepu natahuju kalhoty funguje taky spolehlivě.
Není potřeba mít život nalinkovaný do posledního detailu, ale určitý řád mi naopak dává pocit svobody. Potřebuju zápřah, tak jsem nejspokojenější.
Zajímá mě váš přístup – máte taky nějaký svůj systém, nebo jste 100% spontánní a necháváte vše jen tak plynout?
A taky milujete krásné diáře? :))

Napsat komentář