Tomova cesta k Inženýrovi

Řekl bych, že nastala vhodná chvíle na malou rekapitulaci mého života. Konkrétně toho studentského. Většina z nás tuší, že jednou přijde doba, kdy se ze Zuz stane paní doktorka. Ale já o své škole nijak zvlášť nepsal, i když se pár zvídavých otázek v průběhu našeho blogování našlo.

Od malička jsem nikdy nebyl to boží dítě, co domů nosí samé jedničky, úkoly píše hned po škole a ve volném čase čte. O to víc pařil Warcrafta a závodil v Need For Speed. Takže když jsem se po základce rozhodoval co dál dělat, pekařina nebyl jasná volba, ale na makání rukama to vypadalo. Táhlo mě to k autům a nakonec jsem začal studovat na pana Autotronika (jestli si pod tím nic nevybavíte, nezoufejte, já už taky moc ne). Nejtěžší z celého studia bylo asi přiznání Zuzce, co vlastně studuji (stejně jako po roce a půl chození, že máme doma slepičky 😀) a nebyla tím nadšená ani budoucí tchýně. Popravdě se o téhle škole moc pěkných slov nepovídá a úroveň v období mého studia byla tristní. Ale já procházel suprově a chtěl vysokou aspoň zkusit.

Přihlášky mířily do dvou směru – stavebního a elektro. Do teď jsem rád za výběr prvního zmíněného, protože si nepamatuju ani jak má být správně zapojená zásuvka. Tak jsem se vydal se studovat na „zedníka“ do velkoměsta.

Největší problém nastal hned druhý den, kdy přišla na řadu cvika z matematiky, přednáška z fyziky a další matika. Nerozuměl jsem vůbec ničemu, byla to španělská vesnice a já tak celé odpoledne doma probrečel, že na to nemám a jen vyhazuji peníze rodičů.

Časem se vše usadilo, učící systém byl na světě. Osobní život zmizel a stranou šel i jakýkoliv zájem o zdravý životní styl. Krabičky od mamky byly pohodlné a co chvíli bylo potřeba doplnit cukr něčím sladkým. A Míška Kulička byl na světě.

Naštěstí přes všechna škobrnutí mi kredity na postup do dalšího ročníku vyšly a já tak mohl s radostí hodit všeobecný prvák, kde jsme si prošli úplnými základy z celého stavebnictví i nutnou dávkou šikany při ručním rýsování výkresů (a jejich trhání vyučujícím), za hlavu.

Polovina druhého ročníku se zaměřila na představení všech možných směrů, kam se na stavárně ze všeobecného oboru stavebního inženýrství můžete vydat (suprájs suprájs, není to jen o stavění domečků 🙂). Konkrétně se jedná o Pozemní stavby (S), Konstrukce a dopravní stavby (K), Stavebně materiálové inženýrství (M), Ekonomika a řízení stavebnictví (E)  a Vodní hospodářství a vodní stavby (V). Každý z těchto oborů se pak dělí dál podle jednotlivých ústavů. Díky tomuhle půlroku jsme objevili krásy plánování a počítání silnic, montovaných hal nebo vodních toků.

A občas se v rámci výuky i vykoupete.

A právě poslední z jmenovaných se mi stalo osudným. Ve chvíli, kdy jsem stál před několika laboratorními modely Labe, všude kolem proudila a stříkala voda a já měl v očích zpátky dětskou radost, jako když jsme stavěli na pískovišti hrad, kolem kterého byl vodní příkop. Ale k tomu, abych mohl zápasit s vodou, bylo potřeba porazit jedny z prvních strašáků studia – Mechaniku, Deskriptivní geometrii a Betony. V mechanice šlo zjednodušeně o to naučit se spočítat zatížení na různé konstrukce např. most tak, aby nespadl ve chvíli, kdy na něj najede kamión. Desku netřeba představovat, samé rýsování. A Betony? To je kapitola sama pro sebe. Není to holt jen o tom vysypat pytel se správným množstvím do míchačky, ale jak jsem měl možnost opakovaně zjišťovat, jde o velkou vědu.

Ta radost!

V tom se začaly míchat obecné předměty s těmi oborovými a postupně nám vyučující ukazovali krásy kanalizací (jop, i s hovínky bych mohl pracovat #výhra), hydrauliky nebo rybníkaření (a ne s prutem jsme k vodě nechodili :D). Hromada výpočtů a hodin strávených u rýsovacího programu s hmatatelným výstupem… Konečně to mělo smysl, jako třeba tahle úprava vodního toku.

Jop, vypadá to spíše jako létající loď.

K tomu všemu začaly dávat smysl i všechny ostatní předměty a šlo to jako po másle. V každém semestru proběhla práce na jednom hlavním projektu. Jednou jsme se měli naučit správně navrhnout čistírnu odpadních vod, jindy přehradu a občas jsme se starali jen o to, aby měla zelenina na polích dostatečnou vláhu pro maximální růst. Rozhodně žádný stereotyp od třetího do posledního čtvrtého ročníku.

Já k tomu zkušeně laškoval navíc s matikami, kterých bylo během studia tak petstotisíc. Až se mi to koketování stalo osudné a bylo potřeba studium rozvolnit. Já nebyl šťastný, naši nebyli šťastní a Dashka byla určitě taky smutná. Během psaní bakalářky a čekání na další letní semestr se mi naskytla možnost plně realizovat u přezouvání pneumatik, protože kopat kanály na podzim a v zimě fakt nechceš.

V únoru přišlo vysvobození, začala škola, vrhnul jsem se na crossfit a vše začalo být tak nějak lepší.

Samotné psaní bakalářky uteklo jako voda, doslova. Najednou jsem koukal na komisi, oni na mě a já zas na ně. Ale asi to nebylo tak špatné a podařilo se mi obhájit modelový výzkum v laboratoři (na fotce výše), kde bylo hlavním úkolem stanovit jeden ze součinitelů z rovnice (představte si to jako změť písmenek na 2 řádky a o jednom z nich tohle celé bylo). Huh, až jsem se z toho znova opotil a jsem rád, že už je to za mnou.

A pak přišel magistr

Od starších spolužáků prosákly informace, že tohle bude nejlepší rok a půl našeho života. A měli sakra pravdu. Vlastně to bylo jen lehké rozšíření dosavadních znalostí a profilování se v rámci oboru. Tam jsem se vydal cestou tzv. velké vody, kde se problematika týkala zejména přehrad, úprav vodních toků nebo výstavby malých vodních elektráren. K tomuto všemu bylo potřeba ještě zdolat dvě fakt hnusné zkoušky a napsat diplomovou práci.

Pro představu – takto vypadal původní stav ohrožení povodní (zelená barva) a na dolním obrázku je po navržení mých opatření :).

Poučený z předchozí práce jsem se obloukem vyhnul jakémukoli matematicko-fyzikálnímu modelování a vrhnul se do návrhu protipovodňového opatření na řece Kyjovce. Takže vlastně něco, co si dokážete představit i vy. Dřív by totiž napršelo a domečky i se zvířátky by odplavaly, ale po mém návrhu by všichni žili šťastně až do smrti :). Sympatie s ovečkami, i když s drobnými výhradami, měla i komise a já se po 6,5 letech stal inženýrem. Něco, co ode mne nečekal nikdo, ať už to byli vyučující na základní škole, možná ani rodiče a hlavně ani já samotný. Aspoň ne v té chvíli, kdy jsem seděl druhý den se slzami v očích nad matikou, úplně v koncích.

Ono to nakonec nebylo o tom být extra chytrý, ale spíš o tom to chtít a nenechat se odradit překážkami v cestě. Stejně jako je tomu kdekoli jinde, ať už vás baví vaření, sport nebo třeba rádi luštíte křížovky #moudronakonec. A to nejdůležitější jsou stejně lidi kolem vás, kteří vás ať vědomě nebo ne tlačí dál k vysněnému cíli.

 

14 Comment

  1. Romča says: Odpovědět

    Krásný článek! 🙂 Až jsem měla slzy na konci.

    1. Tom says: Odpovědět

      Moc díky!

  2. Pavlína says: Odpovědět

    Moc hezký článek, docela mě to nakoplo začít bojovat 🙂 Potýkám se s něčím podobným, taky jsem brečela a ještě stále brečím nad matikou 😀 🙂 Je to pro mě taky španělská vesnice, ale hlavně poslední nejtěžší část před samotnou bakalářkou a státnicema. Ještě jednou gratuluju, jste oba neskutečnou inspirací! 🙂

    1. Tom says: Odpovědět

      Moc děkuji :). A určitě bojuj, stojí to za to! Nevím o jakou matiku jde, ale osobně mi moc pomohly poklady z Ostravy. Některé mají komentované a jiné jen rozepsané postupy, zkus mrknout sem:
      http://www.studopory.vsb.cz/studijnimaterialy/Sbirka_uloh/video/obsah.html a třeba ti to taky helpne :).

  3. Tereza says: Odpovědět

    Ještě jednu gratuluji! 🙂 Připomíná mi to první ročník na bakaláři. První zkouškové jsem probrečela, honily se mi hlavou myšlenky typu „proč jsem tak blbá“ nebo „oni to poznají a vyletím hned po zimním semestru“. Nepomohl ani fakt, že když jsme přišli první den na hodinu Ruské kinematografie a tam na nás vyučující (Rus jak poleno, který neuměl česky ani trochu 😀 ) spustil něco svou rychlou a nesrozumitelnou hatmatilkou, tak jsme měli všichni zaječí úmysly. Ale dneska jsem taky ráda, že jsem vydržela a už jsem snad na konci svého studijního klání.
    Ať se daří i nadále v práci! 🙂

  4. Iveta says: Odpovědět

    Moc gratuluji! Úplně vím, o čem mluvíš (píšeš), absolvovala jsem v podstatě to samé i ve stejných letech na stavárně na ČVUT v Praze, státnicovala jsem před měsícem… A musím souhlasit s tím, že je to hlavně o píli, výdrži a o tom prostě zatnout zuby a hodně rýsovat a hodně počítat…

    PS: Ale teda nevrátila bych se do toho prváku/druháku ani za nic a kdybych tenkrát věděla co mě čeká… Ještě, že to člověk nikdy neví 😀

  5. Martin says: Odpovědět

    Ta nostalgie (majestátně si zamačkávám slzu 😀 ). Dobře jsem si s tím článkem zavzpomínal a přesně chápu čím si procházel. Já šel teda z pozice věčnýho dvojkaře, kterej když nevěděl co, tak šel s radostí na gympl, kde se objevily věci typu dějepis, psychologie (humanitní obory.. ne, ne a ještě jednou ne!) a já hned věděl, že fyzika a matika bude správná cesta a proto ČVUT stavárna byla jasná volba. I přesto, že jsem se s matikou celkem kamarádil, prvák a druhák byl hnus jeden zelenej, deskriptivní geometrie a mechanika byla důvodem bezesných nocí a okukování volných pozic v McDonaldu 😀
    Pak se všechno nějak podařilo, přišly Betony, Ocele a ještě 5 dalších Mechanik a já věděl, že tohle žádná pohodová projížďka nebude. To je tak když sedíte na přednášce už přes hodinu, tabule popsaná, sešit plnej a vám v hlavě hraje opice na bubny, protože vůbec netušíte co se děje 😀
    Já se nakonec rozhodl pro specializaci na požární bezpečnost a už mám letos 1 rok od promoce a občas si říkám, že si na to oslovení „pane inženýre“ asi nikdy nezvyknu 😀
    Ještě jednou gratuluju! A je vidět, že když se člověk kousne, tak to jde:)

    P.S. Taky se u tebe vedly řeči stylu: „Prvák je nejhorší, druhák už je v pohodě“ atd.? A v momentě, kdy se člověk do druháku dostal, zjistil, že druhák je peklo a prvák byl v pohodě? 😀

    1. Tom says: Odpovědět

      Děkuji :).
      Ty jo, tak to jsem rád, že stejné pocity měli i ostatní. Právě kluci od nás z gymplu měli matiku i desku nadrcenou, takže mi připadalo, že jediný mimo tam sedím já.
      Pocit s opicí to vystihl dokonale! Nejhorší byl vždy takovej ten pocit, když ti něco po pár měsících od zkoušky došlo a byl si naštvanej, že si na takovou blbost nepřišel dřív a prošel by si předmětem úplně jinak.
      Bezpečák taky dobrý a hlavně to pojede taky pořád. A oslovení, to je kapitola sama pro sebe, zvlášť takové ty první emaily, kde bylo třeba se fakt podepisovat, byly za trest.
      To zažil snad každej :D. Představoval jsem si, že peklo mám za sebou a už to bude jen procházka růžovou zahradou. Nicméně čtvrťák a pak navazující už naštěstí v tomhle stylu nebyly.

  6. Simona says: Odpovědět

    Ahoj Tom, gratulujem k úspešnej ceste 🙂 chválim ti článok, so zvedavosť som ho rýchlo prečítala 😀

    1. Tom says: Odpovědět

      Děkuji! 🙂

    2. Tom says: Odpovědět

      Moc díky!

  7. Cass says: Odpovědět

    Skvělý a motivační článek, jsi borec! 🙂

  8. Jana says: Odpovědět

    Gratuluji 🙂
    Připomnělo mi to sebe. Šla jsem na vysokou z odborné školy, kde ředitel nepočítá s tím, že by někdo chtěl a mohl vystudovat vysokou.
    Mám chemickou v Pardubicích a chemie, fyzika a matematika (hlavně ta) pro byly, přesně jak píšeš ty, španělská vesnice. Naopak miluji literaturu, zeměpis, dějepis, ale protože můj obor byl jedině na chemce, nebyla jiná volba.
    První půl rok jsem probrečela nad matikou a chemii, měla myšlenky typu, že to vzdám, že jsem blbá a co tam vůbec dělám. Zkouškové a hlavně zkoušky z chemie jsem nějakým způsobem dala. Do letního semestru jsem se vrhla se zápalem, že se nevzdám. Hodně mi pomohli i lidi, se kterými jsem bydlela a kamarádila. Nevzdala jsem se. Bojovala a vybojovala Bc.. Navazující už bylo o dost lepší. Chemie mě bavila, matiku a fyziku jsem už neměla, předměty a hlavně laborky byly skvělý. Dotáhla jsem to nakonec na Ing.. Zpětně na ta trápení ráda vzpomínám a jsem na sebe hrdá, že jsem to nevzdala. A pokud mám někdy splín, tak si vzpomenu na slova pana profesora po jedné mé nevydařené zkoušce „Máte navíc slečno Jano“ :):) at´ se ti daří a líbí v práci.

    1. Tom says: Odpovědět

      Děkuji :). Koukám, že to na střední mělo více lidí podobně, ale zvládli jsme to a to je nejdůležitější. Hlavně nás to posílilo i v takovém sebezapřením a makáním na sobě. Za chemii máš mega respekt, to je jeden z předmětů, co vždy šel kolem a pořádně jsem ho nikdy nepobral.
      Ještě jednou děkuji a tobě také! 🙂

Napsat komentář