Za oponou Pravdy o duševním zdraví

Od čtvrtka 24. 5. uběhlo pár dní, během kterých jsem měla možnost se dospat a že to bylo potřeba. Mám za sebou zatím největší veřejnou akci, která byla tak trochu moje dítě. Ne proto, že jsem ji spolumoderovala a podílela se na přípravách, ale  kvůli tomu, že jsem si ji vysnila a hlavně mi na ní tak moc záleželo <3.

Dneska hlavně o tom, co oko divákovo zahlédnout nemohlo – v zákulisí kina i vlastní hlavy.

Co takhle povídat si o duši

Kromě onko a kardio workshopů ve firmách, školách a pro veřejnost pořádá Loono pravidelně nepravidelné besedy s odborníky na nejrůznější témata. Co začalo jako „Pravda o koulích“ s cílem bořit některé zaryté mýty ohledně rakoviny varlat (v kavárně, před skromným publikem) pokračovalo s tématy očkování, porodů, antikoncepce nebo antibiotik. Sama jsem měla možnost pomoct chystat a moderovat Pravdu o zdravé výživě a Pravdu o poruchách příjmu potravy. Nutno zmínit, že to už se na debatu s lékaři a psychology nepřišlo koukat třeba dvacet, ale hrubě přes sto lidí a začínala to být pořádná výzva. To jsem ale ještě netušila, co nás čeká tohle jaro…

Lednová Pravda o PPP <3

Polovina března, email od Katky Vackové. Kultovní Kino Aero v Praze nám nabídlo své prostory a stálo by za to zaplnit je večerem na neobyčejné téma. Co takhle Pravda o duševním zdraví. Měla bych zájem?

OMG ANO PROSÍM. Státnice z Interny za dveřmi, já naopak věčně zavřená doma ve skriptech a takovýhle důvod věřit, že život po zkoušce existuje, byl dar z nebes. A navíc, moct konečně spoustě lidem říct o prevenci, ale nejen tělesných nemocí? Uiiii.

Mozek se rozsvítil jak už pár týdnů ne (smutný, na to učení by to zrovna bodlo) a v hlavě mi vířila témata a vysnění odborníci, kteří by o nich mohli povídat. Tohle bude tak jednoduché! Konečně něco, v čem se fakt orientuju, mnohé z lékařů a psychologů znám osobně, vím, kdo jak mluví na veřejnosti, s kým bude extrapříjemné řešit organizační záležitosti. A dva měsíce času.
S-r-a-n-d-a.

A tak počalo oslovování. Rozeslala jsem první maily, se (snad) milým a slušným pozváním na besedu, návrhem témat a přiblížením, proč to vlastně celé děláme a že to má smysl. Kritéria byla jasná – určitě psycholog, určitě psychiatr, ne samí muži, se zkušenostmi s praxe, někdo, kdo se zabývá mindfulness… a hlavně, aby to byli milí lidi 🙂 .

Vlastní duševní zdraví ohroženo

Ideály se počaly hroutit hned v počátku. Vysněný pan doktor – odborník na mindfulness – stáhl svou účast z rodinných důvodů, jiný se omluvil, že by moc rád, ale v tu dobu bude přednášet v Brně (sakryš). Někde u páté odmítavé odpovědi dorazil email od pana doktora Martina Hollého, ředitele Bohnické psychiatrické nemocnice. Že děkuje za pozvání a moc rád dorazí.
Jen pro informaci – mám moc ráda jeho knihu, obdivuju jeho práci i to, jak se angažuje v rámci změny celé psychiatrie u nás. Má dva metry, hlas jako Richard Müller a jezdí na motorce.
Četla jsem to asi 3x za sebou a snažila se neexpolodovat nadšením.

Přicházely ale další nesmírně milé, každopádně odmítavé zprávy. Jak je to skvělé, co děláme, jak by se rádi účastnili v jakémkoli jiném termínu, ale čtyřiadvacátého jsou bohužel na dovolené, v ambulanci, nebo na konferenci. Jedné z největších psychologických konferencí roku. Well, Zuzano, tohle si třeba zjisti, když budeš příště vybírat datum akce 😀 .

Měli jsme psychiatra, měli jsme odborníka na spánek i mindfulness, ale psycholog nula a mně už docházely kontakty. Tahala jsem doporučení od kamarádů na své oblíbené kantory, od budoucích kolegů na jejich známé. Psala a volala. Občas to bylo únavné, někdy traumatizující. Třeba když mi zpátky zavolal jeden moc milý pan psychoterapeut z Prahy, vzbudil mě, já byla v telefonu polovzhůru, dost mimo a ještě jsem se snažila být vtipná, ne příliš úspěšně. Třeba už se nikdy v životě nepotkáme. Trochu doufám.

A tak jsem těch odmítavých emailů a telefonátů vyřídila pětadvacet. V Praze mě mezi psychology asi už dost znají 😀 .

Naštěstí jsem na přípravy nebyla zdaleka sama. Veškeré technické záležitosti pohotově řešila event managerka Míša, grafiku a marketing další šikovné Loono holky a hlavně jsem k moderování měla nejdražší Marijánku, budoucí psychiatričku z 1. LF UK, se kterou nejde neexistuje 🙂 . Scénář besedy jsme měly nachystaný bleskově a spíš než že by nám chyběla témata, jsme už předem tušily, že vše, co bychom rády, do hodiny a půl nevměstnáme. Duševní hygiena, stres, spánek, mindfulness, syndrom vyhoření… o tom bychom si mohli povídat i dva dny.

Dýchej a nedívej se dolů

Ve čtvrtek v 5 ráno jsme do auta nacpali panely Příběhů bláznovství (verze pro Terku: „opatrně a s citem jsme je tam položili“) a vyrazili směr Klecany u Prahy. Mě totiž čekalo ještě celodenní školení v Národním ústavu duševního zdraví, protože vesmír se nejspíš rozhodl, že není nic, co bych nezvládla. Po něm bývám většinou dost mentálně vycucaná, ale dnes jsem si to nemohla dovolit, takže jsem se rozhodla, že nebudu 😀 . Kolem čtvrté jsme docestovali do Aera a pan technik si mě hned odchytil, že ať jdem zkontrolovat mikrofony a světla a tak.

A tak jsem to viděla.

Ten sál.

A 336 sedadel v něm. 

V rámci zachování vlastního duševního zdraví jsem pánovi vše odkývala a soustředila se na hluboké pomalé dýchání a slib sama sobě, že až budu stát na tom pódiu, tak se nepozvracím. Už týden bylo vyprodáno.

Brzy přiběhli další Loono people, aby zařídili VŠECHNO kolem (boží jsou!), Tomík byl neustále po ruce kdyby cokoli a nejdražší Kája, která si kvůli mně a tomu večeru přeorganizovala celý program, profesionálně kontrolovala moji rtěnku a vlasy.
Spolumoderátorka Marijánka, obvyklé zosobnění klidu, pozitivního myšlení a profesionálního vystupování doběhla s tím, že je „príšerne nervózná!“. Já už jsem v tu chvíli měla místo hrudníku olověný krunýř, takže mi to nepřidalo.

Před pátou se u kina objevila paní doktorka Dvořáková, která se zabývá mimo jiné výzkumem mindfulness. Její vstřícný úsměv a milé přivítání mi alespoň chvíli připomněly, že soustředit se na svůj dech je fajn, obzvlášť, když dýchat nervozitou zapomínáte.

Vzápětí dorazil i pan doktor Šóš, psychiatr a somnolog (=spánkolog!) a podle jeho dosavadní práce taky dost geniální člověk… který si poručil malé pivo, stoupl si k nám do kroužku a okamžitě přešel k tykání.

Do startu zbývalo jen pár minut a moje tepová frekvence se od klidové hodnoty 48/min minimálně ztrojnásobila. Pak se ve dveřích konečně objevila zářivá motorkářská vesta pana doktora Hollého a já se při pozdravu a představování snažila co nejmíň koktat a plácat kraviny. Že miluju jeho knížku jsem už zadržet nedokázala.

Obsadili jsme 5 stylově rozvrzaných židliček pod světly reflektorů a Marijánka se ujala slova. Už jsme v tomto sehraná dvojka – já mám podstatně pomalejší starty a ona večer uvedla jako vždycky skvěle. Po pár minutách se taky dostanu do flow a začnu si moderování užívat… ale ne tentokrát. Uvědomovala jsem si odzbrojující nervozitu, stažený hrudník (a ne, nebyla to ta sukně do pasu, ta se mi v půlce besedy nešťastně rozepla), ztížený dech. Bála se okamžiků, kdy jsem měla reagovat a pokládat otázku, nejistá, jestli to unesu a zvládnu. Děsila se, že se budu opakovat a nedokážu se vyjádřit.

Naštěstí se nic z toho nestalo. 90 minut uteklo jako voda a ještě jsme kapku přetáhli, ale o těchhle věcech by se dalo povídat třeba celý den.

Mimo jiné jsme se dozvěděli, že:

… duševní hygiena a péče o vlastní štěstí se opírá o 3 složky – oblast nejbližších vztahů, které nám poskytují nezbytnou podporu a záchrannou síť, péče o sebe, tedy koníčky, sport, věci, které mi dodávají radost a hravost a ze kterých mohu čerpat energii a pracovní naplnění, které nám pomáhá udržovat jakýsi životní rytmus, cítit se dobře, zase udržovat vztahy a být šťastný. (MUDr. Šóš)

… nás všímavost, neboli mindfulness může učit jak být v dnešním roztěkaném světě v přítomném okamžiku, s otevřeností, se zájmem a s lehkostí. (Ing. Dvořáková)

… život je série pakáren a my se musíme naučit umět se mezi nimi nadechnout. (MUDr. Hollý) 😀

Konec zvonec

Potlesk, štrůdly lidí kolíbajících se ze sálu, úlevné úsměvy všech aktérů. My děkovali jim, oni nám, společně publiku, patos tryskal ze zdí a všem to bylo jedno. Přiznala jsem se řečníkům, že to pro mě srdcové téma a že jsem upřímně dojatá z celého večera a jak se vydařil. „Jestli jste týden po státnicích, tak to ještě chvíli hodně dojatá ze všeho budete.“ shrnul můj duševní stav pan doktor Hollý a mohli jsme domů.

Nejdřív mě moc mrzelo, že jsem si moderování a zrovna tenhle speciální večer nedokázala užít tak, jak jsem zvyklá. Že jsem si ho vlastně dost protrpěla, se srdíčkem sevřeným strachem, že se něco pokazí a velmi nejistá a nepříliš spokojená s tím, co jsem na pódiu předvedla.

Zpětná vazba ale byla úžasná a já se prostě rozhodla víc poslouchat ty, co na nás koukali, než vlastní superkritickou hlavu. Celé se to hrozně povedlo a takhle to asi občas chodí, když vám na něčem strašně záleží. A jste přetažení po 7 měsících státnic.

Navíc, já si užiju Brno. Protože bude. Na podzim. A znova skvělý. Už jsme se rozhodli. I kdybych těch emailů měla napsat padesát!

Ještě jednou díky všem, who made this possible. Však to znáte.
A záznam zatím stále ke shlédnutí na FB stránce Loono.

8 Comment

  1. Ter Stx says: Odpovědět

    Brno, Zuz, Mirek? ♥️ Rekni mi, ze ano.

    1. Zuz says: Odpovědět

      Joo, to nezáleží na mně :).

  2. Míša Z. says: Odpovědět

    Budeme dělat, že jsem celý tento článek neslzela. Asi jsem taky trochu dojatá 😀

    1. Zuz says: Odpovědět

      <3

  3. Dana Škorpilka says: Odpovědět

    Úžasný!! Ač nejsem po státnicích😊, jsem dojatá. Skvělá práce👍, ale nerozdej se, Zuzi…❤️

    1. Zuz says: Odpovědět

      Děkujem <3 a snažím se o sebe starat 🙂

  4. Diana says: Odpovědět

    Bylo to naprosto skvělý, díky za to! A pan doktor Hollý je srdcovka ❤

    1. Zuz says: Odpovědět

      Že! 🙂

Napsat komentář